„Svět je místem, kde osázíte pole štěstím a vyroste vám život potírající plevel, ale zároveň, kde sázíte plevel a vzejde vám z něj štěstí. Mnoho lidí takto dostálo velkého bohatství hmotného i nehmotného, ale zároveň spadlo na kolena před bičem enormní bídy a lidského opovržení,“ píše ve svém textu k nedávnému výročí Akce K student uherskohradišťského gymnázia Adam Blaha.
Nemusíme dlouze listovat v análech, abychom našli pádného příkladu pro vítězství pychu a opovržení nad pravdou a pokorou. Po válce se naše vlast zvedala z bolestného dna lidského zahanbení a štěstí bylo v lidských srdcích přebíjeno bolestí. Všechny naděje a přání se v národu shromáždily do rukou jediné strany, která nabízela jasné vítězství humanismu nad vládou peněz. Stalo se však takřka přesně naopak. Člověk se sice stal hlavou vládnoucí nad penězi, ale samotné peníze se staly krkem otáčejícím touto hlavou a cesta k bezpráví a nezapomenutelným lidským křivdám se otevřela.
Každý totalitní režim má nejvíce strach ze svou základních pilířů lidské psyché, rozumu a citu, které stojí v pozici buřiče národního sebevědomí a jsou pojistkami svobodného života. Proto hned po nástupu KSČ započala jedna z nejkrušnějších dob novodobé lidské historie vlastenecky uceleného českého národa. Začaly markantní provokativní a při nejmenším vrcholně nespravedlivé akce za účelem porobení české inteligence a vlastenectví založeného na objektivním nahlížením na dějiny i přítomnost. Prvními cíli nové sociální ideje vedené pevnou rukou privilegované skupiny se stal největší protivník lži, tedy pravda, kterou hlásala a žila katolická církev. Události na sebe nenechaly dlouze čekat a hned 2 roky a necelé 2 měsíce po vítězství přetvářky na bolestnou realitou se měla uskutečnit jedna z největších a nejrozsáhlejších akcí ku devastaci katolické církve u nás, Akce K, která byla orientována na internaci a centralizaci všech mužských řeholníků v českých a slovenských klášterech.
Rozsah této akce byl svou plošností nevídaný a měl za cíl násilně obsadit 219 klášterů a řeholních domů, proto byl zásah rozdělen do 2 hlavních termínů. První etapa se uskutečnila v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a byla mířena proti největším klášterům ve velkých městech, které měly nezanedbatelný vliv na životy velkého množství věřícího obyvatelstva žijícího kolem komunity. Druhá etapa proběhla v noci z 27. na 28. dubna a byla mířena proti menším klášterům a řeholním domům, mezi něž spadal i dominikánský klášter Nanebevzetí Panny Marie v Uherském Brodě.
Akce byla velmi pečlivě a detailně naplánována, neboť se jednalo po relativně krátkých 238 letech (zrušení klášterů a řeholních společenstev Josefem II. roku 1782) o další vstup ozbrojených státních skupin na území klášterů a kostelů. Již měsíce před samotným provedením zásahu byla řeholní společenstva v jednotlivých klášterech tajně sledována a hledaly se i banální záminky pro odsouzení náboženské činnosti řeholníků. V Uherském Brodě se stal pozorovatelem tehdejší okresní církevní tajemník Martin Hendrych, který se pohyboval kolem kláštera již od konce roku 1949, což samozřejmě neuniklo pozornosti mnoha všímavých občanů. V poměrně malém, za to značně religiózním městě se tedy nesly domněnky typu, že Martin Hendrych snad kdysi studoval kněžský seminář, ale vystoupil z něj a nyní hledá kontakt se svými bývalými spolužáky. Podobných návrhů o náhlém výskytu tohoto neznámého člověka v blízkosti komunity dominikánů bylo mnoho, neboť málo čí fantazie by dokázala vymyslet, že se reálně chystá násilného obsazení kláštera a zatýkání řeholníků. Díky tomu se stal okresní tajemník Hendrych osobou na popředí pouličního zájmu, jejíž význam se však často zanedbával.
Násilné obsazení kláštera se již postupně blížilo ke svému datu, ale ani po měsících pozorování nebyl zjištěn sebemenší přestupek ani proti Božím zákonům, ani proti zákonům lidským. Jediným ovocem vyzvědačské činnosti bylo podezření, že představený kláštera fr. Cyril Šíma, OP i přes řádovou klauzuru v noci opouštěl klášter. Martin Hendrych v jedné ze svých pravidelných čtrnáctidenních zpráv krajskému úřadu pro věci církevní uvádí: ,,Osazenstvo stojící pod vlivem představeného Šímy Cyrila, odepřelo zdravici s. Stalinovi, politicky jsou všichni zaměřeni proti lidově demokratickému zřízení. Reakční činnost nelze zjistit tak snadno. […] Vliv kláštera mezi věřícími není navenek velký, poněvadž řeholníci se s lidem málo stýkají. Do kláštera, zvláště ženy, nechodí, poněvadž je tam klausura. […] Frátři jsou vesměs staří lidé, neprojevují se politicky a s lidem se nestýkají. Vykonávají práce v klášteře, vaří, perou, obdělávají větší zeleninovou zahradu při klášteře. Všichni jsou zaměřeni proti dnešnímu režimu.“
Na usvědčení údajné kolektivní viny však bylo zapotřebí získat silnější záminku, jíž se stalo ,,veřejné odmítání režimu‘‘ a ,,postoj proti národnímu vlastenectví‘‘, které se projevilo 27. dubna odmítnutím cesty do Prahy představeným kláštera Šímou, aby zde podepsal dokument o dobrovolném opuštění kláštera. Po tomto kroku již nic nebránilo lživě obhajitelné internaci a centralizaci řeholníků do pracovních táborů, zvláště pak do Jáchymovských uranových dolů (nebyl případ Uherského Brodu), kde řada z nich skončila. V noci 27. dubna se již začaly shromažďovat oddíly StB k násilnému převzetí kláštera. Vyčkávali do nočních hodin a až kolem půlnoci samotná akce započala. Tyto události měly probíhat v největším stupni utajení, a proto panovaly značné obavy ze vzdoru řeholníků a případné angažovanosti obyvatel města. Proto také nevstoupili do kláštera hlavní bránou, ale nejprve byl celý objekt tajně prohledán a poté se jednotky přesunuly do samotné budovy, kde nastalo probuzení řeholníků a jejich shromáždění na chodbě, odkud byli po podrobné úřední legitimaci odvezeni do internačního kláštera v Broumově. Všechny cennosti mnichů byly nenávratně zabaveny ve prospěch státu a také vybavení kláštera zaznamenalo znatelnou újmu.
Samotný průběh akce hodnotí tajemník Hendrych slovy: „Kritického večera dne 27. 4. pozorovali jednotliví občané, a to z řad katolíků, že se něco děje a čekali ze zvědavosti na výsledek. Netížili si vyčkávati na chodnících dlouho do noci. Teprve kolem půlnoci nebylo již nikoho ze zvědavců na náměstí, avšak bylo pozorovat, že z oken sleduje několik lidí průběh. Teprve druhého dne 28. 4. 1950, když nesloužil řeholník bohoslužby, počaly se hlavy svíčkových bab dávat dohromady a nastalo v kostele posmrkování a oplakávání řeholníků. Téhož dne počala nepřátelská šeptanda svou činnost, že řeholníci byli v řetízkách odvlečeni na nádraží a nakládáni do dobytčáku a že budou odvezeni na Sibiř.“
„Proces s 10 řeholníky vyvolal ve veřejnosti značný zájem. Pokrokové obyvatelstvo odsoudilo zrádné činy a souhlasilo s rozsudky a dosti často bylo slyšet, že některým z nich […] měl býti vysloven trest smrti. Lidovecké kruhy jakoby zalezly do ulity, ale potajnu se vyslovovali, že kdo ví, co je na tom pravdy, že to byli Vatikánští špioni a že byli komunisty donuceni k přiznání a že trest si nezasloužili.“
Přestože výsledek zásahu dopadl takřka podle předpokladů, v archivních úředních zprávách uložených v Státním okresním archivu v Uherském Hradišti se objevuje zmínka o nedostatečném provedení pozorovatelské činnosti, což se projevilo během akce při registraci a ztotožňování kněžích. Fr. Benedikt Klement Fuss, OP byl neočekávaně v době zásahu na lékařském zásahu v Krnově a internace byl tedy ušetřen. Po svém návratu byl z rozhodnutí představeného kláštera fr. Šímy, ale pod hlavičkou a se souhlasem úřadu pro věci církevní zvolen duchovním správcem kláštera. Do kláštera se měl dostavit ihned po svém propuštění z nemocnice, což nastalo už 29. dubna. Neučinil však tímto způsobem a až do 1. září téhož roku se ukrýval ve svém rodišti v Bohuslavicích u Hlučína, kde působil jako pomocný duchovní na okolních farách. Od tohoto okamžiku jsou zprávy o něm nepřesné a zmatečné. Podle úřední zprávy měl být zařazen do duchovní správy v okolí Bohuslavic, ale podle nekrologu byl pravděpodobně internován ještě v roce 1950 v Broumově.
Tento rok a dokonce i měsíc je o to významnější, že si připomínáme 70 let od této události zatýkání a odvlečení do pracovních táborů šiřitele světla v dobách tmy. Čím více se budeme ohlížet do minulosti, tím více uvidíme v přítomnosti a budoucnosti. Pokud bychom na tyto události plné povýšenosti, ješitnosti a arogance zapomněli, o kolik bychom byli lepší než samotní strůjci tohoto bezpráví? Svoboda je darem milosrdenství a člověk na ní má samotný jen velmi malou zásluhu. Čím více po ní prahne, tím více ji ztrácí. Proto, kdo chce být sám svobodný, musí dokázat dopřát svobodu i druhým.
Adam Blaha, student 2. ročníku Gymnázia Uherské Hradiště
