NAVRCHOLU.cz

V „politické karanténě“ strávil arcibiskup Matocha jedenáct let

By Publikováno 8. 4. 2020 9 dubna, 2020 Aktuality, Tisková zpráva

Tak trochu jako v karanténě – bez možnosti vycházet a bez návštěv – navíc ale i bez jakýchkoli zpráv o světě venku a pod stálým dohledem Státní bezpečnosti prožil posledních jedenáct let svého života olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha. Na letošní velikonoční svátky připadá 70. výročí okamžiku jeho internace v Arcibiskupském paláci.

V rezidenci měl Matocha k dispozici přijímací salon, sousední sekretariát už obsadila StB. Za salonem pak mohl využívat kancelář a ložnici – to byl celý jeho prostor. Pak už jen občasné procházky po zahradě arcibiskupského paláce, ke kterým ale vždy svolení nedostal. Pokud ano, žehnal odsud Olomoučanům. Když se mezi lidmi říkalo, že arcibiskup už nežije, zavezli ho prý ve všední den na Svatý Hostýn, aby se rozneslo, že ho lidé viděli. Jindy ho ze stejného důvodu zavedli do katedrály, kde směl celebrovat, ale bez kázání.

Přísný dohled panoval také nad tím, kdo může Matochu navštěvovat: zpravidla jednou za měsíc k němu vpustili generálního vikáře Josefa Glogara, který místo internovaného arcibiskupa de facto řídil diecézi. „Nějakou dobu sem směl holič, po čase mu ale zakázali chodit, protože prý přináší informace zvenku. Od té doby arcibiskupa stříhal policista,“ popisuje poměry internace současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner. A omezením podle něj podléhala také návštěva zpovědníka. „Ten směl přijít vždy k Vánocům a Velikonocům. Jak ale ukazují archivy Státní bezpečnosti, i zákaz návštěvy zpovědníka býval trestem za arcibiskupovu neoblomnost,“ říká arcibiskup Graubner. Navzdory stálému nátlaku a jedenáctiletému faktickému věznění ovšem Matocha nepodlehl a komunistické moci neustoupil.

„Svými spolupracovníky byl označován za služebníka pravdy a nepřítele polopravd a lží, přetvářek a nespravedlností. Jako muž řádu a zákona byl odhodlán čelit chaosu a zmatku. Jako člověk dobrého srdce a čistých úmyslů dokázal energicky stavět vše na Božím zákoně, aniž by lpěl na osobních zájmech či majetku,“ hodnotí svého předchůdce arcibiskup Graubner a dodává: „Je dobré umět se zahledět na hrdinného svědka víry a nekrvavého mučedníka věrnosti, abychom objevili další důvod ke zdravé hrdosti a naději pro budoucnost. Já v něm vidím skutečného mučedníka, který zemřel pro Krista ve velmi těžkém vězení tvrdé samoty, i když šlo o palác.“

Nekrvavé mučednictví v samotě paláce

Josef Karel Matocha pocházel z rodiny kováře s 11 dětmi, na svět přišel 14. května 1888 v Pitíně u Uherského Brodu. Po studiích v Olomouci odešel do Říma, kde získal doktorát z teologie. Tu také po návratu domů přednášel nejprve v Bratislavě a Nitře a od roku 1924 jako řádný profesor křesťanské filosofie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci.

Když byl na jaře roku 1948 nečekaně jmenován olomouckým arcibiskupem, dal se ihned do horlivé vizitace arcidiecéze, kázal a promlouval i několikrát denně, navštěvoval školy i závody. Záleželo mu také na kněžském dorostu, pravidelně proto navštěvoval bohoslovce v semináři. V biskupské kurii zase zřídil pastorační referát, protože viděl potřebu nového rozvoje pastorace. V roce 1949 tajně vysvětil biskupem Františka Tomáška, pozdějšího arcibiskupa pražského a kardinála.

Úřad však Matocha mohl vykonávat pouze do Velikonoc 1950, kdy byl nezákonně internován a izolován komunistickou státní mocí. Jeho spolupracovníci byli zatčeni a uvězněni. Arcibiskup Matocha nesměl vycházet ze své rezidence a byl neustále pod dozorem příslušníků StB, kteří mu nedovolili ani číst noviny nebo poslouchat rozhlas. Prožíval zde období nekrvavého mučednictví.

Zemřel 2. listopadu 1961 – v podstatě jako vězeň ve své rezidenci – na nedostatečnou lékařskou péči, kterou mu StB odpírala povolit, a o čtyři dny později byl pohřben na hřbitově v rodném Pitíně.

V roce 1999 mu prezident ČR Václav Havel in memoriam udělil Řád T. G. Masaryka.