NAVRCHOLU.cz

V Soběchlebích si lidé připomenou biskupa Stanislava Zelu

Aktuality Kalendář hlavní strana
Soběchleby Map

V prosinci letošního roku uplyne padesát let od úmrtí olomouckého pomocného biskupa Stanislava Zely, vězně obou totalitních režimů a rodáka ze soběchlebské farnosti. Vzpomínková slavnost ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích se uskuteční v sobotu 7. prosince 2019.

V 10.00 ji zahájí vystoupení komorního sboru Chorus Mittitur, který zpěvem doprovází celou slavnost, a poté následuje přednáška „Svědectví života a odkaz světícího biskupa Stanislava Zely“ v podání Jitky Jonové z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci a vzpomínka současníků z řad kněží a příbuzných. V 11.30 pak začíná pontifikální mše svatá s následným průvodem na hřbitov ke hrobu biskupa Zely.

Stanislav Zela (12. července 1893, Horní Nětčice – 6. prosince 1969, Radvanov) po kněžském svěcení v Olomouci krátce působil jako kaplan ve Fryštáku. Pak se stal sekretářem kardinála Skrbenského a pokračoval u arcibiskupů A. C. Stojana i Leopolda Prečana. Roku 1931 dosáhl doktorátu teologie, v roce 1935 byl jmenován papežským prelátem, v roce 1938 nesídelním a roku 1940 sídelním kanovníkem. Na začátku války byl zatčen a pak vězněn ve Štěpánově, v Dachau a Buchenwaldu. Koncem roku 1940 byl propuštěn na kauci a dále sledován. V roce 1941 jej arcibiskup Prečan vysvětil na biskupa a jako generálního vikáře ho nechal vést diecézi, protože sám se ze zdravotních důvodů prakticky stáhl do soukromí. Po jeho smrti vedl diecézi jako kapitulní vikář a nový arcibiskup J. K. Matocha jej jmenoval generálním vikářem.

Hned v roce 1950 byl Zela zatčen a v monstrprocesu se skupinou „velezrádců a vyzvědačů z řad vyšší církevní hierarchie“, jak psaly tehdy noviny, byl odsouzen na 25 let vězení. Proces zvaný Zela a spol., kam byli zařazeni například břevnovsky opat Opasek, strahovský opat Jarolímek, pražští kanovníci Čihák, Švec, Kulač, či salesián Mrtvý, měl být exemplárním zastrašováním. Po třinácti letech vězení byl Zela propuštěn na podmínku, ale měl přikázaný pobyt s omezeným pohybem v charitním domě u sester premonstrátek v Radvanově. V době, kdy byl ještě ve vězení, byl pozván na druhý vatikánský koncil, kde se omluvil pro nemoc. V roce 1964 byl zván znovu, omluvu zdůvodnil odporem civilních úřadů. Papež Pavel VI. mu blahopřál k zlatému kněžskému jubileu a poslal prsten věrnosti.

P. Huňka uvádí vzpomínky spoluvězňů: „Pokora byla jeho největší ctností ve vězení. Byl mlčenlivý člověk, který nic neprozrazoval.“ Spoluvězeň Kostík říká: „Poznal jsem v Leopoldově mnoho lidí, ale nejhodnější z nich byl biskup Zela a poslanec Tomášek.“ Zela sám píše: „Celý můj život je poznamenán křížem. Nesl jsem ten kříž statečně a prosím Pána Boha, abych ho donesl až vítěznému konci… Cítím, že život pomalu ze mne vyprchává. Však mne už vůbec nic nedrží a já se těším na ten pravý domov.“ Naplňoval své životní heslo: „V tebe, Pane, jsem doufal, nebudu zahanben na věky.“

(z knihy J. Graubner, Kněžské osobnosti; foto: Miloš Pospa, Wikipedia.org)