Závěrečné roky totalitního režimu i události bezprostředně následující po Listopadu 1989 popisuje ve své vzpomínce, zveřejněné u příležitosti blížícího se třicátého výročí pádu komunismu, arcibiskup Jan Graubner.
Jako kněz jsem se nikdy neangažoval v politice, protože jsem to necítil jako své povolání. Snažil jsem se náboženskou formací a výchovou připravovat lidi, zvláště mládež, k odvážnému životu podle evangelia v jakýchkoli okolnostech. K tomu patřila mnohá setkání, duchovní cvičení i společné dovolené rodin, šíření samizdatové literatury, kontakty s podzemní církví nebo účast v základním týmu Desetiletí duchovní obnovy národa, vyhlášené kardinálem Tomáškem. Jedním z bodů programu byla například malířská soutěž dětí na téma Anežky České, jejíž svatořečení se připravovalo. Jen v naší diecézi se sešlo hodně přes tisíc výkresů. K pozvednutí hlavy mladých lidí přispívaly třeba diskotéky, které jsme pořádali pod různými hlavičkami. Vyznačovaly se tím, že byly bez alkoholu a od každého účastníka se vyžadovalo aktivní zapojení do organizačního zajištění nebo do programu.
Od velehradské pouti v roce 1985 měli lidé více odvahy a po vystoupení Gorbačova na ruské scéně někteří místní soudruzi začali myslet na zadní kolečka a mám dojem, že už nebyli tak horliví. Konkrétně okresní církevní tajemník, major StB mi v opilosti řekl, že už to brzy praskne, a měl strach, že jejich děti budou trpět za své rodiče.
Organizační struktura vyrostlá ad hoc pomáhala budovat systém společenství mladých lidí v řadě farností. Na svatořečení Anežky České jsem v Římě nebyl, protože bylo spravedlivé zastoupit sousedy, aby mohli jet do Říma oni – já jsem se totiž do Říma dostal se skupinkou kněží už v srpnu 1989. Při zpáteční cestě jsme pak zkoušeli sílu perestrojky a pokusili se přes hranice převézt větší množství české náboženské literatury. Neuspěli jsme. Všechno zabavili s tím, že si to můžeme vyzvednout v sídle policie v Brně. Knihy potom vrátili až v listopadu. Do archivu StB jsem nešel hledat dodnes, protože nechci vědět, kdo na mě donášel. Stačí mi vidět se na různých výstavách na fotografiích těch, kteří mě sledovali. Například na jedné jsem s dnešním biskupem Radkovským.
V arcidiecézi olomoucké tehdy byla zvláštní situace. Biskup Josef Vrana zemřel v listopadu 1987. Na biskupství seděl prelát Vymětal, který jako jediný měl naději na získání státního souhlasu, ale neměl žádnou církevní pravomoc, protože předsedu prorežimního hnutí Pacem in terris odmítal Řím pověřit. Raději dal každému faráři pravomoc udělovat potřebné dispense ve své farnosti. Kněží, kteří se v té době stěhovali nebo byli svěcení, měli pověření přímo z Říma. Situace se změnila až v létě 1989, kdy byl biskupem a apoštolským administrátorem diecéze jmenován František Vaňák. Ani tato informace ale nešla přes biskupství. Z Říma byl pověřen Leopold Dýmal, farář v katedrále, aby svolal lid a přečetl jmenování nového biskupa. Svolávali jsme se telefonem a katedrála byla plná.
Biskup Vaňák začal horlivě. V listopadu vystupoval na demonstracích v Olomouci a k Vánocům byl konečně jmenován arcibiskupem. Papež Jan Pavel II. jednal rychle, snad myslel na krátkou periodu Pražského jara. Proto pak v únoru jmenoval diecézní biskupy na všechna neobsazená místa v Československu a v březnu všechny pomocné biskupy. Ke svému překvapení jsem byl tehdy také mezi nimi. Začátkem dubna jsme byli vysvěceni na biskupy, vznikla biskupská konference a koncem dubna byl už papež v Praze, na Velehradě a v Bratislavě. Jeho návštěva byla pro všechny velkým povzbuzením. Teprve potom byly navázány řádné diplomatické vztahy a do Prahy byl za apoštolského nuncia jmenován arcibiskup Giovanni Coppa.
Jan Graubner
(na snímku: arcibiskup Graubner při setkání k 50. výročí upálení Jana Palacha 16. ledna 2019 v Olomouci, foto Blanka Martinovská)
