„Cesta k Bohu pro mě byla docela náročná a zdlouhavá,“ začíná paní Zuzana svůj příběh z rubriky Zkušenosti s Bohem.
Rodiče byli nevěřící, maminka pokřtěná evangelička, k víře jsme jako děti vedeny nebyly. Nicméně dá se říci, že už od studijních let jsem se k „Něčemu“ nebo k „Někomu“ obracela. Hlavně teda prostřednictvím proseb a přání, především když mi bylo krušno nebo jinak těžko. Nadále jsem udržovala s Bohem spíše platonický vztah. Více jsem se k němu začala vracet až v období manželství a po rozvodu. V té době jsem si také koupila svou první Bibli, pročítala jsem ji a snad v ní hledala cestu pro svůj život, návod jak dál.
Tak čas plynul a mé malé radosti střídaly spíše velké starosti a bolesti, se kterými jsem si nevěděla rady. Připadala jsem si spíše na dně, ale vždy tu bylo to „Něco“ nebo spíš „Někdo“, který mě vždy postavil zpět na nohy a pomohl se ze dna zvednout. Pocit úlevy, pocit obnovy síly, když jsem se k „Němu“ ve slovech i myšlenkách obracela, mě o jeho bytí jen více přesvědčoval a umocňoval víru, že je…
To, že On tu opravdu je, jsem v sobě s konečnou platností odsouhlasila v momentě, kdy jsem zažila vážnou dopravní nehodu, kdy automobil byl totálně zdevastovaný, neschopný dalšího provozu, a já vyvázla jen s pohmožděnina mi a pár řeznými ranami.
Možná tomu Bůh chtěl a já na další životní cestě potkala lidi, kteří věřili a věří v Boha a Pána Ježíše a otevřeli mi nové obzory. Jejich společnost ve mně neustále posilovala touhu Boha více a více poznávat. Rozhodla jsem se nechat se pokřtít, a být tak součástí společenství křesťanů, Boží rodiny, stát se tak jedním z Božích dětí… Samotný akt křtu byl nepopsatelný osobní zážitek – smíšené pocity, kde se střídaly slzy s úsměvy radosti a štěstí. Dostala jsem novou rodinu, přátele, sestry a bratry, to vše ve jménu Krista.
Zuzana
(ilustrační foto Vojtěch Hlávka / Člověk a Víra)
