DIAGNÓZA
V srpnu 2017 jsem byla v 6. měsíci, čekali jsme naše první miminko. Až doteď bylo vždy vše v pořádku, mně i miminku se dařilo dobře. Na začátku srpna si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Chvíli se čekalo, pak jsme byli odesláni na speciální vyšetření. Tam nám sdělili, že miminko rozhodně zdravé není. Buď se jedná o kombinované a velmi těžké postižení, anebo je to chromozomální vada s názvem triploidie. Většinou dojde k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství, ale jeden typ vady (což byl náš případ) je donositelný do 3. trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte buď ještě před porodem nebo pár hodin či dnů po něm.
Podrobili jsme se odběru plodové vody, který s jistotou prokázal, že naše miminko má triploidii. Doktoři nám nabídli jít na ukončení těhotenství, to jsme ale odmítali už v začátku těhotenství, když jsme se o takovéto možnosti bavili s manželem čistě hypoteticky. Tenkrát nás nenapadlo, že se to stane realitou. Nejvíc jsem se v tuto dobu bála toho, že nás lékaři budou do potratu tlačit a přemlouvat, ale pokud s naším rozhodnutím nesouhlasili, nikdo z nich nám to nedal najevo. Profesionálně přijali naše rozhodnutí, čehož si velice ceníme. Věděli jsme, že nemůžeme zabít svoje dítě. Že bude žít tak dlouho, jak má. To rozhodnutí bylo na Bohu.
MODLITEBNÍ ZÁPAS
Už jsme byli smíření s tím, že naše miminko zemře během několika dní, maximálně týdnů, jak předpovídali lékaři. Pořád se ale mělo dobře, začínalo kopat a my se po promluvě s otcem Antonínem Bachanem nadchli do víry v zázrak. Na začátku září, když jsem byla na začátku 8. měsíce, jsme k modlitbám ke sv. Norbertovi připojili prosebné modlitby o zázrak uzdravení na přímluvu P. Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení. A díky iniciativě naší kamarádky začal neuvěřitelný modlitební zápas o uzdravení miminka. Vznikl řetěz modlících se lidí napříč republikou, ale i mimo ni. Modlila se za nás naše rodina, lidi z farnosti, jednotlivci, společenství i celé kláštery! Sám Pán Bůh ví, kolik modliteb a lidí to bylo. Věřili jsme, že jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Ale zázrakem bylo už to, že miminko pořád ještě žilo!
POROD
Avšak v neděli 22. října, v den 1. výročí naší svatby, v den památky sv. Jana Pavla II., asi ve 22 hodin, jsem začala velmi silně krvácet. Zavolali jsme záchranku a do tašky do porodnice přibalili svěcenou vodu. Porodní asistentka nám podrobněji vysvětlila, co nás čeká: byla jsem po větší ztrátě krve, mohla se rozjet infekce a jelikož miminko bylo v poloze příčné, tj. zády k porodním cestám, hrozil císařský řez. A to by při mé ztrátě krve bylo rizikové. V tu noc jsem si poprvé reálně uvědomila, že třeba opravdu teď umřu, a samotnou mě překvapilo, že jsem se vůbec nebála. Jen mi bylo líto manžela a rodiny, že by asi byli smutní.
Po probdělé noci začaly ráno procedury nutné k vyvolání porodu. Odpoledne přijel za námi do porodnice otec Norbert a přijala jsem od něho pomazání nemocných a svaté přijímání z rukou svého muže. Otec Norbert nám také přečetl příběh biblického Jóba, který byl od té doby důležitou součástí našeho svědectví.
V noci pak začaly první přípravné bolesti, a i když miminko v tu dobu už nežilo, otočilo se koncem pánevním k porodním cestám! Další zázrak. Ráno se porod rozjel naplno a v ten den, tj. v úterý 24. října v půl 10 ráno se nám narodila malinká a krásná holčička Andulka.
Na tomto místě musím ocenit úžasný přístup lékařů a porodní asistentky, kteří se o nás starali jak před porodem, tak při samotném porodu! Věřím, že Bůh mi pomáhal každou minutu, protože i když jsem věděla, že rodím mrtvé dítě, porod byl rychlý, ne moc bolestivý a celkově krásný a důstojný zážitek. Manžel mohl přestřihnout pupeční šňůru, Andulku očistili, zabalili, dali nám ji do náruče a nechali nás s ní o samotě, jak dlouho jsme chtěli. Porodní asistentka nám dokonce přinesla na pokoj rozžatou svíčku.
Nebudu si hrát na hrdinku a nikomu nalhávat, že to bylo snadné. Po porodu přišel obrovský smutek. Stýskalo se mi po mojí Andulce a strašně jsem si přála mít ji u sebe. A dnes, skoro rok poté vím, že bolest nezmizí. Jen se ty její ostré hrany obrousí a naučíte se s ní žít. Ale také vím, že celé to těhotenství byl nádherný a požehnaný čas.
A CO TEN ZÁZRAK?
A teď se možná ptáte: co se tedy stalo se všemi těmi modlitbami za zázrak? Byly nadarmo? Ano, nestalo se tak, jak jsme doufali, ale staly se jiné velké věci. Modlili se za nás i nevěřící! Měli jsme možnost každý den naslouchat tlukotu srdce našeho miminka. Udělali jsme všechno, aby Andulka odešla z tohoto světa jako člověk se vším, co k tomu patří (dostala jméno, rodný list, měla pohřeb a je pokřtěna křtem touhy). A věříme, že spoustu dalších zázraků pochopíme až časem. Ale víme, že naše Andulka i za tak krátkou dobu, kterou byla tady s námi, dokázala takové věci, které my možná nedokážeme za celý život.
Svým svědectvím bychom rádi pomohli v rozhodování těm, kdo se ocitnou v podobné situaci jako my. Chtěli bychom podpořit vás, kteří jste slyšeli diagnózu svého dítěte – vada/nemoc neslučitelná se životem, abyste se nebáli prožít život se svým dítětem do poslední chvilky. Abyste věděli, že i když víte, že vaše miminko má umřít, může se tento čas stát krásným a požehnaným.
Z knihy Jób: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo budiž požehnáno.“
Zuzana a Štěpán Mitáčkovi
