„Proste, a bude vám dáno…“ (Matouš 7,7). „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej…“ (Přísloví 3,5). Ve své službě plníme různé úkoly, děláme nové věci, které jsme před tím nikdy nedělali a které se nám občas zdají obtížné, nedosažitelné. Pro mne osobně to naposledy byla otázka státních dotací. Nikdy jsem neřešila větší dotační částky, ale protože se v děkanátu pěkně rozjíždějí příměstské tábory, je o ně zájem a my nemáme dostatečné vybavení k jejich pořádání a k zajištění zázemí, bylo potřeba začít přemýšlet, co s tím. A já si řekla, že se pustím do toho, do čeho se mi vůbec nechtělo, protože děti za námahu a odvahu stojí. Pustila jsem se do žádosti o dotace, i když jsem vůbec ničemu nerozuměla, a jak jsem zjišťovala u ostatních žadatelů, jim žádosti zpracovávaly odborné firmy za nemalé peníze. Ty ovšem my nemáme… A tak pokaždé, když jsem sedala k žádosti a vůbec nerozuměla pojmům v ní, mé sebevědomí klesalo na bod mrazu. No, možná i níž – do záporných hodnot. A čím nejistější jsem byla, tím rostla má důvěra v Boha. Říkala jsem si: „Jestli Bůh chce, aby se věc podařila, tak mě v tom nenechá.“ A docela naivně, dětsky jsem se modlila: „Jestli je to tvoje vůle, Pane, tak mi prosím pomoz žádost zpracovat. Duchu svatý, veď mé myšlenky a slova, pomáhej mi sázet na papír…“ A pomohl mi. Uspěli jsme, částka je nemalá a já nemohu nic než děkovat Bohu. A tak se mi potvrdilo, že nemusím až tak moc všemu rozumět, ale pokud zvu do všeho, co dělám Boha, on mi pomůže, pokud je to jeho vůle.
Soňa Šlosarová, CPR Šternberk
