NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Do Ria a zase zpátky

By Publikováno 12. 8. 2013 24 září, 2019 Aktuality

Po fotogalerii, kterou se za Světovými dny mládeže v Riu de Janeiro ohlédl Dominik Novák z Uherského Brodu, se k jedné z největších událostí prázdninových měsíců vracíme i v písemné podobě. Své dojmy ze setkání sepsala pro web olomouckého arcibiskupství Anna Bekárková z Kroměříže.

Na jedné straně jsem zažila krásnou vigilii a mši svatou s papežem Františkem na pláži Copacabana, na druhou stranu mě cesta do Brazílie zase jednou probudila z pocitu, že je u nás v České republice všechno špatně. Zážitky z Brazílie bych mohla popsat mnoho stran, ale tady jsou spíše ty věci, které mě a možná i další Čechy zaujaly a prostě je nešlo nenapsat.

Při pohledu zpět na setkání v Rio de Janeiru si především uvědomuji, jak se u nás máme dobře. Jaké máme štěstí, že můžeme žít v zemi, kde je bezpečno, kde se po ulicích neprocházejí malé děti se zbraněmi. A i když je zde nadávání na cokoliv národním sportem, tak je naše životní úroveň daleko před většinou světa.

Vše pro nás začalo příjezdem do vesničky Santanésia u města Barra do Piraí, ve vesnici nás zůstalo dvanáct Čechů. Bydlení bylo zařízené v rodinách, které nás přijaly jako vlastní děti, i když málokdo uměl anglicky. Domluva byla často dost zábavná. Já jsem měla štěstí, takže v rodině uměl tatínek anglicky a dcera, která přijela na víkend z vysoké školy, také. Akorát většinu týdne byl pán v práci, takže má domluva s paní domu byla většinou rukama nohama, šlo to, a k mému podivu i docela dobře.

Obětavost místních lidí byla opravdu neočekávaná. Obešli jsme mnoho domů a navštívili několik kostelů. Překvapilo nás neustále připravené jídlo úplně všude. Ráno to začalo dvěma snídaněmi, první v rodině, druhá ve farnosti, pokračováním byly dvě svačiny, oběd, dvě až tři svačiny odpoledne a večeře. Tak jsme postupně ochutnali mnoho druhů brazilského ovoce, mnohem lepšího než v českých supermarketech, zdaleka ne všechno se u nás vůbec sežene.

Trochu šokem pro nás bylo první ochutnání kávy. Další dva dny jsme si z místních dělali legraci, že nepijí kávu s cukrem, ale cukr s kávou. Pak se to rozneslo a většinou nás čekala konev s velkým nápisem „Coffee without sugar“ (káva bez cukru). Sice si trošku ťukali na čelo, ale po týdnu si zvykli, že prostě kávu nesladíme. U toho nám ještě vysvětlili, že jim nechutná nic hořkého, takže tam dávají tolik cukru, aby hořkou chuť necítili.

Podobných zážitků bylo za tři týdny v Brazílii mnoho, prostě bylo třeba zapomenout na to, co je doma obvyklé, a užít si rozdílný svět. Po týdnu v Santanésii nás čekal přesun do mnohamilionového Rio de Janeira.

Tunel, favela, favela, tunel, favela, tunel, tunel, favela, tunel… a pak někdy po dvou hodinách konečně centrum města. Tak nějak by se ve stručnosti dala popsat cesta autobusem, která nás dvakrát denně čekala z naší luxusní čtvrti na kraji Ria do luxusního centra města s údajně nejkrásnější pláží světa Copacabanou.

Favely jsou chudinské čtvrtě v okolí jihoamerických měst, které se sice pro nás jen míhaly za okny, ale přesto mě provázejí, i když za okny autobusu vidím poklidné moravské vesnice. Dle slov těch, kteří tam byli, je to druhá tvář krásné Brazílie, kde se ukazují obrovské sociální rozdíly. V části z nich se alespoň přes den projíždí policie, část favel je pouze pod vládou drogové mafie. Jen v Riu v nich dle odhadu žije asi šest miliónů lidí.

Je ale třeba říct, že bezpečnost během setkání byla zajištěna perfektně, a tak jsme mohli v klidu prožít hlavní dny setkání na pláži Copacabana. Zajímavé byly momenty, kdy se stotisíce mladých na pláži ztišily k modlitbě nebo adoraci. Myslím, že modlitba těch momentů měla obrovskou sílu.

Tři týdny utekly jako voda a mě čekala zase cesta zpět. Brazílie je nádherná země, ale doma je doma. Mí brazilští přátelé zůstanou už napořád v mých vzpomínkách, a jak řekl v jednom kázání pan biskup Posád, náš odjezd není koncem, ale jen novým začátkem.

Anna Bekárková