Logo poutnictví

Poutní místa na Moravě a ve Slezsku

(Milostný obraz)Zlaté Hory, Zuckmantel, MariaHilf

kraj Moravskoslezský, diecéze ostravsko-opavská, děkanát Jeseník

Poutě k Panně Marii Pomocné - Mariahilf

Poutě v roce 2019:
11. května (sobota) - Pouť Rodin
14. května (úterý) - Pouť Kněží
22. června (sobota) - Pouť v Horním Údolí
10. srpna (sobota) - Hlavní Pouť
7. září (sobota) - Pěší pouť farnosti Głuchołazy (PL)
21. září (sobota) - Pouť Národů

Vzpomínka na o. Stanislava Lekavého

Poloha: Poutní místo je přístupné z města Jeseník, Vrbna p. Pradědem nebo z Města Albrechtic. Mapa

Stránky poutního místa
Farní stránky
Stránky obce

Historie a popis poutního místa: Zvláštní je případ, který stál u zrodu poutního místa Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) ve Zlatých Horách (dříve Zuckmantel). V době 30leté války za vpádu švédských vojsk utekla Anna Tannheiserová, která byla v požehnaném stavu, na horu Boží Dar (Gottesgabe), kde osamocená porodila syna Martina, který se stal pozdějším váženým občanem a městským radním. Z vděčnosti za záchranu při svém narození přikázal v poslední vůli, aby na tomto místě byl zavěšen obraz Panny Marie. Tento příkaz splnila jeho dcera Marie Weisová a nechala v roce 1718 zhotovit malířem Šimonem Schwarzerem kopii slavného obrazu pasovské Madony s dítětem namalovaného Lucasem Cranachem st. (žil v letech 1472-1553). Zlatohorská kopie se liší oblečením a korunkami, které na originále nejsou. Obraz začal přitahovat zástupy poutníků svým zvláštním kouzlem i vyslyšením a uzdravením z různých nemocí. 

Kostel pred valkou.jpg (30038 bytes) Pout pred valkou.jpg (36547 bytes)

Během 10 roků byla zde postavena kaple, v r. 1805 rozšířena a zavěšena jiná kopie obrazu, protože původní obraz Panny Marie Pomocné byl přenesen do farního zlatohorského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V době josefínských reforem přišel několikrát příkaz k odstranění lesní kaple, který však nebylo možné provést, protože se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten rozkaz splnit. Kapacita kaple nedostačovala, a proto byla posléze nahrazen poutním kostelem vybudovaným v letech 1834-1841. Postupně bylo doplněno i okolí, křížová cesta ve formě dvoumetrových kamenných pyramid, kaple sv. Anny, sv. Marty, lurdská jeskyně, vodní kaple se studánkou, poutní dům a aj. Počet poutníků před 2. svět. válkou se pohyboval kolem 80-100 tis. ročně. Válečné události Maria Hilf nepoškodily.

V letech komunistické diktatury byly pod různými záminkami zakázány nejdříve poutě (1952) a poté následovala celková devastace zvýrazněná "řízeným" vandalismem. Marná byla snaha zachránit svatyni v r. 1968, kdy byla renovována střechou a učiněna příprava pro rozsáhlou generální opravu. Nerovný souboj trvající bezmála 20 roků skončil 22. září 1973, kdy byl kostel vyhozen do vzduchu a buldozery srovnán se zemí...

Zboreny kostel368.jpg (91952 bytes) Prubeh stavby.jpg (20268 bytes) Prubeh stavby1.jpg (34152 bytes) Studanka.jpg (83767 bytes)

Po revoluci je již v r. 1990 ustanoveno Sdružení pro obnovu poutního místa spojené s výstavbou Centra duchovní obnovy. V dubnu 1990 je posvěcen základní kámen papežem Janem Pavlem II. na Velehradě. Stavební práce započaly na jaře 1993 a dne 23.9.1995 byl kostel posvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. V dalších létech je posvěcen klášter a poutní dům, ambity, venkovní obětní stůl a zvony.

Bylo rovněž upraveno okolí. Na místě zničeného kostela se obnovily poutě, bohoslužba slova je uskutečňována v jazyce českém, německém a polském, setkávají se zde různé iniciativy, zejména mládeže. Vzhledem k prvotnímu aspektu vzniku poutí je toto místo zasvěceno taky Panně Marii Ochránkyni počatého života.

Poutní místo Zlaté Hory se liší svým pohnutým osudem od jiných poutních míst. Jeho případ ukazuje, že navzdory zvrácené ideologii třídní nenávisti, která v této zemi vládla více než 40 roků, je síla ducha a víry hnacím motorem nové kapitoly poutního místa Panny Marie Pomocné na Zlatých Horách.

Poutě: V neděli o svátku matek (2. neděle v květnu mše sv. v 15 hod.) je první pouť, s odstupem následuje sobotní pouť dětí a mládeže, v sobotu blíže k svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) je hlavní pouť. Nejnavštěvovanější je pouť tří národů (třetí sobota v září) za účastí poutníků a kněží ze tří středoevropských zemí. Věřící se modlí a myslí nejen na smíření Čechů, Němců a Poláků, ale i na smíření celého lidstva. Jako poslední v poutní sezóně bývá mše za umučené politické vězně.

Každou neděli během celého roku jsou pravidelné bohoslužby v 10:30 a v 15:00 hod.
Rovněž každou sobotu v 10:30 hod. Polské mše sv. jsou od května do října vždy 4. neděli v měsíci.
Každou první sobotu v měsíci se na poutním místě setkávají rodiny, dětská mše svatá je v 9:00 hodin
Každý první pátek v měsíci - noční křížová cesta ve 21:00 hod, začátek u rekr.střediska Bohema a pak lesní cestou vzhůru asi 4km, nakonec adorace na Maria Hilf za ochranu nenarozených dětí. Tato křížová cesta má tradici od doby totality, kdy nebylo možno chodit na křížové cesty ve dne.

Duchovní správa: Poutní místo P. Marie Pomocné, 79376 Zlaté Hory č.170. Tel.: 584425916, mariahilf@jes.cz

Turistické informace pro poutníky: z nejbližší žel. stan. Zlaté Hory z do města 1 km, odtud m 2 km na začátek kříž. cesty, po křížové cestě ke kostelu 4 km.

Poutní dům:

Poutní dům Poutní dům

 

 

Komunisté ničili lidské osudy i místa.

Příběh pátera Stanislava Lekavého a poutního kostela u Zlatých Hor

Sám se za hrdinu nikdy nepovažoval, ačkoliv zdůrazňuje, že jich na své útrpné cestě komunistickými žaláři poznal celou řadu. Osud faráře Stanislava Lekavého je důkazem, že totalitní režimy si své oběti nevybírají pouze na základě aktivní odbojové činnosti. Tento duchovní nakonec svůj osud spojil s místem, jehož se bezcitná ruka režimu také znatelně dotkla.
Občas se může zdát, že křesťanskému disentu se u nás dostává poněkud méně pozornosti než kupříkladu lidem spojeným s Chartou 77. Byly to totiž právě církve, zejména římskokatolická a řeckokatolická, s nimiž komunistická vláda Československa bojovala již od února 1948 s cílem co nejvíce eliminovat jejich vliv na společnost. Toho strana dosahovala rušením řádů a řeholí, pronásledováním a mučením kněží či vykonstruovanými procesy. Letos v prosinci uplyne přesně šedesát let od tzv. číhošťského zázraku, v českém prostředí zřejmě nejznámější vraždy duchovního, pátera Josefa Toufara, jehož bestiálně umučili příslušníci StB. Ti, kterým se podařilo estébácká muka a soustavný teror přežít, si fyzické i duševní rány nesli po celý život. Patří k nim i Stanislav Lekavý.

Ze školy rovnou do vězení

O LekavýNarodil se roku 1930 v Josefově nedaleko Hodonína. Určitý vzor hrdinství mu v dětství poskytl jeho otec, který za druhé světové války schovával ruského zajatce. Odvaha však šla ruku v ruce s přísnou výchovou. Když se jednou chtěl Stanislav po dni stráveném oráním jít konečně napít, otec jej poslal prvně dát koním. Osmnáctiletý mladík si v tu chvíli v rozčilení pomyslel, že by v kriminále bylo lépe.
Tehdy netušil, že neuběhne ani jeden den a jeho "přání" se mu splní. Dne 26. září 1948 byl odveden k výslechu. Důvod zněl na první pohled poměrně nevinně. Stanislavův spolužák z obchodní školy Otakar Bernátek rozdával letáky odsuzující únorový převrat a neopatrně si do notýsku poznamenal jména lidí, kteří s ním sympatizovali, včetně Stanislava. StB se na všechny uvedené osoby zaměřila. Mladí kluci si tehdy ještě plně neuvědomovali, čeho je nově nastolený režim schopen. Sám Lekavý dokonce u výslechu neviděl důvod, proč zapírat, že se s komunistickou vládou neztotožňuje. Na soud čekal ve věznici na brněnském Cejlu, kde se seznámil s dominikánským knězem Jakubem Antonínem Zemkem, který byl vůbec prvním odsouzeným duchovním u nás. Ten režim veřejně kritizoval, pomohl mnoha lidem emigrovat a následně si prošel těmi nejtěžšími komunistickými žaláři. Právě tento výjimečný člověk jako první přivedl Lekavého na myšlenku nastoupit dráhu duchovního.
Po zhruba měsíčním pobytu ve vězení byl Stanislav Lekavý dopraven k soudu v Uherském Hradišti. Rozsudek v něm vyvolal zděšení: jeho jméno v notesu jej mělo stát dva roky života. Zde se také setkal s nechvalně proslulým vyšetřovatelem Aloisem Grebeníčkem. Jakkoliv se sám výslechům pověstného tyrana vyhnul, byl svědkem vynášení mučených těl.
Po krátkém pobytu v Uherském Hradišti čekal Stanislava v únoru 1949 přesun na Bory a následně do Dolního Jiřetína na Mostecku, kde musel pracovat v hlubinných dolech. Stanislavův otec po roce pobytu syna ve vězení napsal žádost o milost Klementu Gottwaldovi. Stanislava však tento krok velmi pobouřil, neboť jej vnímal jako přiznání své viny. V reakci na to napsal svému kamarádovi, že by ve skutečnosti měli být zavřeni právě ti, kteří jej vězní. Psaní se však dostalo do rukou dozorci. V té době shodou okolností z jiřetínské věznice prchli dva vězni. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než převaděč na Západ Josef Hasil (*1924), známý coby "král Šumavy". Lekavého obvinili z napomáhání k útěku, načež jej čekaly korekce opět v borském vězení. Noc před převozem Stanislava ve vězení bestiálně mučili. Byl fyzicky natolik zbídačený, že od něj druhého dne při transportu lidé odvraceli zrak. Dodnes proto vzpomíná na malou cikánku, která mu do kapsy vložila balíček cigaret. Později právě za tuto dívku z vděčnosti odsloužil svoji první mši.
Tři týdny borských korekcí Stanislavovi velmi podlomily zdraví. Za tu dobu zešedivěl a začal trpět vadou řeči. Nejhorší však byla otrava krve, která vznikla kvůli zanícení ran po želízkách. Lékařskou péči mu odepřeli, proto začal prosit Boha o záchranu života. V noci si rány vykousal, vysál a poté upadl do bezvědomí. Ráno se cítil o poznání lépe. Tato událost Lekavého ovlivnila při výběru jeho budoucího povolání. Kromě fyzického utrpení se mu nejhůře vzpomíná na to, jak při mučení naříkali váleční hrdinové. Tedy muži, kteří se zasloužili o vydobytí svobody, avšak na té "špatné" straně čili na západní frontě. V říjnu 1949 ho přesunuli do cely, kterou obývalo pětadvacet vězňů, kromě těch politických také několik masových vrahů. Právě zde se Stanislav setkal s další významnou osobností, která mu pomáhala tyto dny přečkat – majorem Reném Černým, jenž se zúčastnil obléhání Dunkerque a který byl v roce 1950 popraven po vykonstruovaném procesu.
V prosinci 1949 Stanislava přesunuli na další nechvalně známé místo, do Jáchymova. Vážil tehdy čtyřicet šest kilogramů, proto si jej nikdo nevybral do pracovní party. Představoval totiž přítěž pro splnění normy, což znamenalo trest v podobě snížení dávek jídla. To poté vedlo k nesplnění dalších norem a v konečném důsledku pak riziko nejvyšší. Nakonec na Lekavého zbyl sadistický vrah zvaný Ursus, který podvyživenému Lekavému paradoxně zachránil život. Bez něj by se mu totiž normu rozhodně splnit nepodařilo.

Cesta ke kněžství

Zdi vězení mohl opustit 26. září 1950. Ani mimo celu se však budoucímu páterovi nežilo lehce. Prakticky nemožné se jevilo nalezení jakékoliv práce. Stanislava propustili vždy, když na něj zaměstnavatel obdržel posudek. Brzy poté, co se mu podařilo získat stálejší místo v cihelně, mu však přišlo předvolání k povinné vojenské službě, a to k jednotkám PTP (Pomocné technické prapory). V rámci služby se tak kupříkladu podílel na výstavbě kravína na Šumavě či letiště na Plzeňsku. Vzhledem k tomu, že Stanislav otevřeně proklamoval svou víru, byli na něj nasazeni špiclové přímo z řad vojáků. Z PTP jej pustili až po třech letech.
Při práci v Kyjově si na večerní škole dodělal maturitu. Na studia bohosloví do Litoměřic však již přijat nebyl. Nastoupil tedy jako pomocný dělník v Lužicích. Stále však zůstával v hledáčku StB. Když se jednoho dne dostavil na výslech do Hodonína, překvapil jej počáteční vstřícný přístup vyšetřovatelů, kteří mu nabídli, že bude moci studovat teologii, ovšem pod podmínkou spolupráce. Zájem měli především o informace o významném emigrantovi a Stanislavově strýci, knězi Petru Lekavém, který se mimo jiné podílel na vzniku Rádia Svobodná Evropa. Když odmítl, jejich tón se razantně změnil a začali mu vyhrožovat dvaceti lety vězení. Po nějakém čase se Stanislav vzdal myšlenky na to stát se knězem, oženil se a začal se živit jako řidič u ostravských pozemních staveb. Po uvolnění poměrů na počátku roku 1968 se mu částečně splnil sen a mohl nastoupit na studium teologie v Olomouci. Klidné pokračování studia mu však překazil nástup normalizace. Školu tajně dokončil až v roce 1975.
V roce 1978 podala Lekavého manželka žádost o rozvod, což jej zdrtilo. Zároveň však přišla jedna velmi nečekaná a nadmíru pozitivní zpráva, ve kterou již nedoufal: bylo mu nabídnuto tajné vysvěcení. Tehdy se jeho cesta opět střetla s páterem Antonínem Zemkem, který jej na svěcení, k němuž došlo v červenci 1979, připravoval. Stanislav se však až do revoluce nemohl zbavit dohledu StB. Například když působil jako účetní v Petrovicích u Krnova, udal jej spolupracovník za styky se zahraničím. Komunisté také dobře monitorovali Lekavého veřejné vystupování proti utlačování členů církve, mimo jiné také legendárního katolického disidenta Augustina Navrátila, jenž byl internován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Po pádu režimu církevní soud prozkoumával platnost Stanislavova sňatku. Osmileté čekání se nakonec vyplatilo. V září 1988 byl oficiálně vysvěcen na římskokatolického kněze a v únoru následujícího roku spojil svůj na třináct let život s místem, které taktéž režim nikterak nešetřil – stal se farářem obnoveného poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf ) u Zlatých Hor. Jeho osud se s tímto chrámem prolnul již v šedesátých letech. Jednalo se tedy o návrat. Není to ovšem zdaleka jediný zajímavý moment v pohnuté historii tohoto místa.

Příběh kostela Panny Marie Pomocné

Psal se rok 1647, když Anna Tannheiserová, žena řezníka ze Zlatých Hor (Zuckmantel), prchala do neprostupných jesenických hvozdů před hordou švédských vojáků. Jelikož se potýkala s porodními bolestmi, začala se modlit k Bohu a k Panně Marii o pomoc. Na úbočí Příčného vrchu (Querberg), v místě zvaném Boží dar (Gottesgabe), pak povila zdravého potomka. Syn dostal jméno Martin a v dospělosti se stal váženým radním v dnes polském Prudniku (Neustadt). Před svojí smrtí vyslovil přání, aby na místě jeho zrodu umístili zpodobnění Bohorodičky. Tento úkol zadala jeho dcera Dorota Weissová prudnickému malíři Simonu Schwarzerovi. Obraz, jenž je kopií slavného díla Lucase Cranacha staršího, nechala Weissová zavěsit na jedli u skalního převisu, u kterého její otec spatřil světlo světa. Lidé tam brzy začali zažívat nejrůznější zjevení a z lokality se postupně stalo oblíbené poutní místo.
V letech 1743–1744 zde nechal farní úřad vybudovat dřevěnou kapli. Tehdy svou činnost zahájila také komise pro posuzování pravdivosti zázraků, skládající se kromě duchovních také z lékařů. Uznáno bylo hned několik zázračných uzdravení: vrácení sluchu, zraku či záchrana dítěte před udušením. V roce 1754 byl obraz přesunut do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlatých Horách, avšak poutní místo na Božím daru zůstalo zachováno a pro zdejší kapli byla zhotovena kopie Schwarzerova díla.
Nechybělo mnoho, aby kaple padla za oběť často poněkud přehnaným reformám císaře Josefa II. Když však krajský úřad s konečnou platností rozhodl o nutnosti zbourání objektu, nenašel se nikdo, kdo by tento příkaz vykonal, a to navzdory vysoké odměně. Informace o dalších osudech stavby v tomto období jsou dosti nejasné a zmatečné. Z korespondence faráře Philippa Dittricha s patronátním úřadem knížete biskupa ve Zlatých Horách vyplývá, že kaple měla shořet, ale chybí časový údaj. Každopádně již v roce 1811 díky úsilí biskupského lesního úřadu sloužila věřícím kaple nová. O změnu dřevěné stavby ve zděný kostel se nejvíce zasloužil právě farář Dittrich, přičemž svatostánek vznikl pouze z darů věřících. Do konce 19. století pak byl kostel dále zvelebován a větší pohromy se mu zdárně vyhýbaly až do konce druhé světové války. Relativně poklidné období skončilo až s nástupem komunistů k moci.
V květnu 1955 byl vydán zákaz konání bohoslužeb v kostele Panny Marie Pomocné i vstupu poutníkům do areálu z důvodu důlní činnosti. Paradox spočíval v tom, že nevěřících se tento zákaz netýkal, což dokazuje, že důvody byly ryze účelové. I když k pokusům o záchranu místa došlo hned několikrát (nejvýrazněji v roce 1970, kdy farář Metoděj Nečas zajistil finanční prostředky i plány na opravy), všechny snahy nakonec státní aparát zmařil. Mezitím Stanislav Lekavý v roce 1965 nastoupil do Rudných dolů Jeseník. Místo to bylo na první pohled nehostinné, avšak skýtalo působivý výhled přímo na neprostupné lesy, z nichž kostel vyčníval. Stanislav se jednoho dne rozhodl k němu vydat. Zdejší atmosféra jej natolik zaujala, že sem chodíval každý měsíc a rozjímal nad podobností osudu tohoto objektu se svým vlastním životem.
Celý areál již totiž značně poznamenal řízený vandalismus, a to do takové míry, že z kostela postupem času zůstalo pouze torzo. Zničeny byly vzácné varhany, zmizely schody, dlaždice i obložení (materiál byl mimo jiné zužitkován na výstavbu čekárny nedaleké zastávky autobusů). Smrtelný úder dostalo poutní místo 24. listopadu 1973, kdy jej dynamit, včetně okolních kapliček a křížové cesty, srovnal se zemí. Zbyla pouze posvátná studánka.
Podle informací zaznamenaných v publikaci Sotirise Joanidise Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy se do kostela ještě před samotnou demolicí dvakrát vydala výprava horolezců. Poprvé, aby prozkoumali obsah kopule (ta již však byla vykradená), podruhé pak k základnímu kameni. Tam se skutečně podařilo nalézt plechovku obsahující mimo jiné mince zřejmě ještě z dob původní dřevěné kaple a také listinu, která však byla kvůli poškození nečitelná. Výprava předala plechovku i s dokumentem bruntálskému muzeu s nadějí, že se svitek podaří rozluštit. Když se po revoluci na nalezený artefakt ptali, nikdo již nedovedl říci, kde plechovka s listinou skončila.

Kostel tří národů

Po pádu režimu na sebe snahy o obnovu poutního místa nenechaly dlouho čekat. Již v roce 1990 vznikl přípravný výbor pro obnovu kostela a v dubnu téhož roku papež Jan Pavel II. posvětil na Velehradě základní kámen budoucí stavby. Ani absence svatostánku však věřící neodradila od toho, aby se zde již v létě 1991 uskutečnila pouť. Celý církevní komplex, jehož architektonický plán vypracovali Tomáš Černoušek a František Zajíček, má symbolizovat otevřenou náruč. Průčelí pak dominuje monumentální mozaika Panny Marie s dítětem, jež je kopií původního obrazu, který lze spatřit ve farním kostele ve Zlatých Horách.
Stavební práce započaly v dubnu 1993 a k vysvěcení došlo v září 1995. Veřejná sbírka však probíhala již od roku 1991. Na ní se mimo jiné značnou měrou podíleli němečtí krajané, kteří byli po roce 1945 vysídleni, dále pak věřící z Polska a Švýcarska. Chrám je tak místem spojování národů, a to nejen v symbolickém slova smyslu – každý rok se v kostele Panny Marie Pomocné koná třetí zářijovou sobotu pouť Tří národů. Ta poskytuje příležitost k setkání českých, německých a polských věřících, tedy těch, kteří jsou s historií tohoto místa spjati nejvíce. V roce 2007 farář a správce tohoto místa Stanislav Lekavý přijal Zlaté srdce Evropy jakožto ocenění za snahu o sblížení a porozumění těchto tří národů. Své působení zde ukončil v roce 2012, kdy odešel kvůli svému zdravotnímu stavu na odpočinek do Domova sv. Kříže v Kroměříži. Při svém loučení zdůraznil výjimečnost tohoto místa, které je nedílnou součástí hor, jejichž jedinečnou atmosféru si tolik zamiloval.

Demokratický střed, 20.2.2019, Táňa Matelová

 

Poláci, Češi i Němci se modlili na Maria Hilf

Téměř dva tisíce poutníků zaplnily v sobotu 15. září 2018 areál poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Na 23. pouť národů dorazili především poutníci z Polska. Uprostřed lesů zaparkovalo 24 autobusů a 110 aut.
Při mši svaté zde zněla kromě polštiny, němčiny a češtiny také latina. Hlavními celebranty byli biskup František Václav Lobkowicz a pomocný biskup z Opole Paweł Stobrawa. O hudební doprovod se postaral dechový orchestr Dęta z obce Biała u Prudniku.
Poutní místo si letos připomíná 300 let od svého založení a biskup Lobkowicz ve své promluvě připomněl, že lidé přicházeli prosit Matku Boží do lesní svatyně i v dobách, když z kostela zbyla jen hromada sutin. "Jsem přesvědčen o tom, že díky jejich modlitbám dnes Maria Hilf stojí – a je vidět pěkně zdaleka."
Poutní místo zasvěcené Panně Marii Ochránkyni života navštěvují od jeho obnovy v roce 1995 tisíce poutníků ročně. Mnozí z nich přicházejí prosit o své ještě nenarozené děti a fotografie stovek malých dětí svědčí o vyslyšení jejich proseb. K modlitbě za mladý manželský pár, který touží po dítěti, vyzval poutníky také biskup Lobkowicz. "Před šesti týdny mi radostně oznámili, že se těší na miminko. Minulý týden jsem však dostal zprávu, že miminko už je v nebi," podělil se biskup s poutníky.
KT, Pavel Siuda

 

Plnomocné odpustky k 300. výročí založení poutního místa Maria Hilf

 

Na Maria Hilf jsme chodili tajně

Maria Hilf v Jeseníkách slaví v roce 2018 tři sta let. Toto poutní místo Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor muselo v letech komunistické nadvlády zmizet z povrchu země. Vyrostlo ale znovu, krásnější než dříve. Václav Dvořák obětoval obnově Maria Hilf množství sil a času.

- Mohl byste stručně představit historii tohoto mariánského poutního místa?

Na počátku bylo vyslyšení proseb těhotné ženy, která uprchla do hor před plenícími švédskými vojsky během třicetileté války. Na osamělou ženu přišly porodní bolesti a nezbylo než prosit o pomoc nebeskou Matku. Nakonec dolů do města přinesla zdravé dítě. Místo, označené roku 1718 obrazem Panny Marie, začalo přitahovat poutníky. Postupně tu bylo postaveno několik kaplí a nakonec roku 1841 i zděný kostel. Při jeho stavbě se ukázala, podobně jako na Svatém Hostýně a dalších poutních místech, veliká obětavost věřících. Mariánští ctitelé přispívali vším, co bylo v jejich silách. Bohatí dary a chudí vlastní prací, když vynášeli v rukou na lesní staveniště cihly, písek i kamení...

- Původní milostný obraz byl namalovaný podle pasovské Madony s dítětem, proslulého díla Lucase Cranacha st.

A patrně z obav, aby takovou krásu nepoškodilo počasí nebo vandalové, lidé obraz už po jedenácti letech přenesli do farního kostela ve Zlatých Horách. Později pak nechali pro zdejší kapli namalovat jinou, trošku menší kopii Cranachova díla. V období komunistické devastace byl obraz ukrýván v rodinách a v kostelích na Jesenicku. Nyní je nad hlavním oltářem obnovené svatyně.

- Jak jste tohle poutní místo objevil?

Když jsem se přistěhoval do Jeseníku, věděl jsem o Maria Hilf jen to, že bývalo živým poutním místem, kde platí zákaz poutí i prostého vstupu. Ale kam nesměli chodit poutníci, přicházeli bez zábran vandalové, aby toto místo velmi hrubě devastovali. Proto mě požádal obětavý kněz z blízkých Supíkovic P. Ervín Morcinek, abych mu na Maria Hilf pomohl zazdít vylomené dveře do sakristie. Tudy totiž ničitelé pronikali do kostela. Pohled na cílenou zkázu mě ohromil. Nemohl jsem pochopit, jak někdo může tohle pěkné místo tak strašně nenávidět.

- Můžete popsat reakci lidí na destrukci Maria Hilf?

V roce 1973, kdy byl kostel vyhozen do povětří, na nás velmi zapůsobilo hluboké dojetí P. Josefa Wencla, děkana v Jeseníku. Stejně tak se při smutné zprávě doslova rozplakali farář z České Vsi P. Ladislav Slíva, farář z Písečné P. Evžen Štula a další. Pocházeli většinou až z Těšínska, ale zdejší kraj brali jako svůj domov, přirostli k němu. Nás, kteří jsme přišli později, jejich marná snaha zachránit Maria Hilf a následná bolest oslovily natolik, že první myšlenky na obnovu se ozývaly už za hluboké totality. Je ale pravda, že násilí, tak razantním způsobem použité proti Bohu a zdejšímu mariánskému místu, nás, prosté katolíky, citelně uráželo.

- Většina obyvatel pohraničí však pro víru moc pochopení neměla...

Je to tak, na Jesenicku mnoho početných věřících rodin nežilo. V padesátých až osmdesátých letech, která byla vůči církvi doslova nepřátelská, jsme se proto sdružovali, aby Výročí 300 let poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor bude na Maria Hilf slaveno po celý rok 2018, a to zejména při čtyřech hlavních poutích: 12. května během pouti rodin, 15. května při pouti kněží, 11. srpna před slavností Nanebevzetí Panny Marie a 15. září, kdy zde proběhne pouť národů – nejnavštěvovanější setkání mariánských ctitelů, kteří hledají smíření, spolupráci a nová přátelství ve sjednocené Evropě. Více informací najdete na www.mariahilf.eu. mládež viděla víru nejen u svých rodičů, ale i v živém společenství. K Panně Marii jsme se chodívali tajně modlit a poutní tradice postupně vznikala o svatodušních svátcích. Rád bych připomněl i mladého kněze Jaroslava Karhana, který k nám do pohraničí přišel "za trest" v osmdesátých letech. Podchytil zájem dospívajících, s nimiž také míříval na Maria Hilf. Zemřel brzy na zákeřnou nemoc, ale jeho příklad a duchovní odkaz nás vedl, abychom po převratu staré mariánské místo neopustili, i když se nabízelo tolik jiných a mnohem snadnějších aktivit.

- A kdo dal do pohybu obnovu Maria Hilf?

Začalo to v únoru 1990, kdy vznikl čtyřčlenný přípravný výbor ve složení Jiří Šnajdr, Václav Dvořák, Vladimír Začal a Josef Hanulík. Jeho nejaktivnější člen a jednatel Jiří Šnajdr oslovil mnoho mariánských ctitelů včetně představitelů olomoucké arcidiecéze – tehdejšího arcibiskupa Františka Vaňáka, jeho nástupce arcibiskupa Jana Graubnera a pomocného biskupa Josefa Hrdličku, kteří myšlenku obnovy okamžitě podpořili. Arcibiskup Vaňák nám jako první připomněl, že okolnosti vzniku poutního místa přímo volají po zasvěcení Panně Marii – Ochránkyni života. Pochvaly tomuto patrociniu se pak dostalo od samého Svatého otce Jana Pavla II., který u příležitosti posvěcení kostela zaslal na Maria Hilf svoje zvláštní požehnání. Je významnou skutečností, že v roce 1995 vydává papež Jan Pavel II. také známou encykliku Evangelium vitae (Radostná zvěst života), která se důrazně zastává života, především toho ještě nenarozeného.

- Odráží se to i v dnešní atmosféře poutního místa?

Zdejší duchovní správa dokumentuje řady proseb, s nimiž poutníci na Maria Hilf přicházejí nebo je sem ve svých dopisech či mailech adresují. A také jsou zaznamenána mnohá poděkování – například za to, že z těhotenství, které se zdálo lékařům problémové a doporučovali potrat, se po zdejších prosbách narodilo zdravé dítě. Ukazuje se, že myšlenka daného zasvěcení a poselství života je opravdu Bohu milá a že Panna Maria naše prosby slyší a nepřestává se přimlouvat.

- Vraťme se ještě k budování nového chrámu. Jak dlouho to trvalo?

Od první myšlenky na projekt až po okamžik svěcení uběhlo necelých pět let. Navíc v komplikovaných horských podmínkách. Všechny problémy byly řešeny s odbornou pomocí architekta Tomáše Černouška a projektanta Františka Zajíčka. Mezi finančními prostředky nebyly žádné dotace, ale výhradně jen dary prostých lidí, kteří vědí, co zmůže přímluva Panny Marie v obtížných životních situacích. Hodně pomohli také rodáci z tohoto kraje, poděkování ale patří lidem z celé naší vlasti, včetně čtenářů Katolického týdeníku. Nejvíc příspěvků přišlo od drobných dárců, kteří přispívali kolem pětistovky. Tak se podařilo shromáždit třicet milionů korun, což v roce 1995 představovalo hodnotu základního díla. Potom přišly na řadu dostavby. Dům pro duchovní správu byl požehnán v roce 1996, o rok později ambity se studánkou. Další studánka byla pak obnovena blízko areálu.

- Jak se do dějin Maria Hilf zapsaly noční křížové cesty?

Byla to naše mimořádná duchovní posila, bez níž by asi dnešní dílo vůbec nevzniklo. Křížové cesty vycházely a stále vycházejí (na každý první pátek v měsíci vyjma dnů, kdy napadne velké množství sněhu) z města Zlaté Hory a vedou čtyřkilometrovou lesní cestou až nahoru k poutnímu kostelu. Začalo to o Velkém pátku 1985 a pak jsme vždy po připomínce Ježíšova utrpení chodili nahoru každý rok.

- Neuniklo to policejní pozornosti?

Dnes už je takové sledování nepředstavitelné, tehdy však na nás policisté nejednou čekali v lese, legitimovali nás a vyhrožovali. "Jdeme na procházku. To se nesmí?" bránili jsme se, ale na zatčení to opravdu nestačilo. Nezastírám však, že kus odvahy jsme potřebovali, vždyť několik katolických aktivistů v té době i na Jesenicku zaplatilo za přiznání se ke Kristu vyhazovem ze zaměstnání, někteří museli i před soud.

- Občas lze slyšet, že Maria Hilf bylo v době obnovování pro některé kněze "nechtěným dítětem".

Snažili jsme se chápat jejich pocity. V pohraničí bylo nutné opravit velké množství zanedbaných kostelů. Nebyly na to peníze ani lidé, kteří by pak tyto svatostánky naplnili. Proto padaly otázky, proč obnovovat kostel v lese. My jsme ale cítili, že urážku Panny Marie a jejího Syna, způsobenou našimi krajany, je nutné odčinit a že si Ježíšova Matka zaslouží uchovat milostiplné místo, kde by bloudícím lidem 20. a 21. století mohla znovu pomáhat. Plně jsme se spolehli na její pomoc, a ona opravdu pomáhala – pociťovali jsme to prakticky denně. A dnes, i vzhledem k trvalému růstu počtu poutníků, modliteb a zpovědí, jsem přesvědčen, že tohle "nechtěné dítě" přináší požehnání nejen příchozím poutníkům, ale celému tomuto vzdálenému koutu Slezska.

- Kolik poutníků vlastně na Maria Hilf přichází?

Kněží, které sem náš biskup postupně posílá, mají hodně práce. Od jara do podzimu přijíždí každý měsíc desítky autobusů, zavřeno ale není ani v zimě, kdy přicházejí alespoň jednotlivci. Za rok se na Maria Hilf přijede pomodlit více než osmdesát tisíc mariánských ctitelů. V tom jsme už téměř dosáhli stavu před druhou světovou válkou, kdy bylo tohle poutní místo navštěvováno nejvíc za celou svou historii.

- Je něco, co zde dosud chybí?

Po pastorační stránce by bylo dobře, kdyby se tu začaly ještě víc shromažďovat početné rodiny z celé republiky a měly tady něco jako duchovní základnu. Přitom mě ale těší, že pro posílení duchovního života manželů vytváří současný rektor poutního kostela P. Mariusz Tomasz Banaszczyk opravdu dobré podmínky. Stejně velký důraz klade na modlitby a mše svaté za ochranu počatého života.

- A z technického pohledu máte ještě nějaké větší plány?

Velmi bychom uvítali křížovou cestu v přírodě. Ta, která sem vede z města, je zejména pro starší účastníky hodně náročná a křížové cesty v ambitech a v kostele při větší návštěvnosti nestačí. Uvítali bychom i obnovu alespoň několika ze čtyřiceti původních kapliček v lesním tichu, aby měli poutníci více klidu k soukromým modlitbám. Avšak co tomuto poutnímu místu chybí zvlášť výrazně, je větší dům pro poutníky, který by zajistil nocleh a stravování. Krásné horské prostředí by jistě po celý rok lákalo i běžné turisty, kteří by si jako bonus odnášeli domů i něco z duchovních hodnot. Pozemek je připraven, snad se i tento úkol duchovní správě podaří brzy uskutečnit.

---

VÁCLAV DVOŘÁK (nar. 1934) pochází z Ústí nad Orlicí. Do Jeseníku se přistěhoval jako technik v roce 1959. Po roce 1989 vstoupil do komunální politiky a pět let byl místostarostou města Jeseníku. Současně se ujal role předsedy Sdružení pro obnovu Maria Hilf. Sdružení ukončilo činnost k datu vzniku ostravsko-opavské diecéze, které předalo celý vybudovaný areál i dokumentaci. Od roku 1996 je tak provoz a údržba poutního místa výhradně v rukou místní duchovní správy a členové bývalého sdružení dobrovolně pomáhají, kde je třeba.

KT, Václav Štaud

 

Poutníci ze tří zemí se sjeli do Zlatých Hor

Poutníci tří národů se sešli v sobotu 19. září 2015