Poutní místa I. - seriál vysílaný Českou televizí

Cyklus vyrobilo Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělání TS Brno a byl uveden na ČT na přelomu roku 2002 a 2003.

námět a scénář: Jiří Šindar
dramaturg: Martina Burešová
odborní poradci: prof. PhDr. Miloslav Pojsl
mgr. Radek Mezuláník
hlavní kameraman: Jakub Nosek
vedoucí produkce: Jana Zahradníková
producent: Petr Raus
režie: Jiří Šindar

Pouť byla vždy významnou chvílí v životě věřících a v různých dobách nabývala různých kulturních výrazů. Připomíná osobní putování věřícího po stopách Vykupitele a je jevem, doprovázejícím téměř všechna náboženství.
V Čechách a na Moravě se objevuje celá řada poutních míst už ve středověku. O jejich vzniku či původu se toho ovšem příliš neví. Silné tradice poutních míst jsou u nás známy až z doby předhusitské. Ve střední Evropě a také v českých zemích nabývá putování na velkém významu ve 2. polovině 17.století - tedy po velkých útrapách třicetileté války.
Když císař Josef II. u nás poutě i svatyně rušil a z poutních chrámů čněly k nebi ruiny, přesto i tam lid ve víře přicházel. Některá poutní místa se podařilo obnovit už v 1. třetině 19. století, jiná pak v jeho dalším průběhu. U nás šlo například o Hostýn či Svatý Kopeček. Ale vzniká zde i nové poutní místo Velehrad.
Cyklus 13 dokumentů mapuje některá významná i poněkud opomenutá poutní místa v naší zemi. Nesoustřeďuje se pouze na jejich historii, ale snaží se také ukázat jejich význam pro současnost. Průvodci nám při našem putování jsou Josef Somr a Ladislav Lakomý.

Poutní místa - seznam:

Mikulčice, Svatý Kliment u Osvětiman, Velehrad, Svatá Hora u Příbrami, Svatý Hostýn, Křtiny, Svatý Kopeček u Olomouce, Žarošice, Svatý Antonínek u Blatnice, Uherský Brod, Hejnice, Kájov, Svatý Kámen, Hluboké Mašůvky, Frýdek Místek, Prašivá, Vranov u Brna.

Nové:

Vítochov a Sázava, Chlum sv. Maří, Štípa a Provodov, Křižanov a Jablonné v Podještědí, Filipov, Chlumek v Luži, Králíky a Krnov, Jaroměřice u Jevíčka, Lomec, Klokoty, Sloup, Bozkov, Šaštín, Mariazell, Netín a Malé Svatoňovice, Wambierzyce, Ellwangen.

1. Mikulčice, Osvětimany

První cesta za poutními místy Čech, Moravy a Slezska začíná na území Velké Moravy. V úvodu prvního dílu navštívíme Národní kulturní památník u Mikulčic. I když se jeho poutní tradice začala psát až před nedávnem (v roce 1990), přicházejí sem na pouť, jako na jediné místo u nás, pravoslavní věřící nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Do nádherného lesního chrámu je zasazeno druhé poutní místo tohoto dílu - Hora svatého Klimenta.

2. Velehrad

Druhý díl cyklu je věnován nejznámějšímu poutnímu místa na našem území Velehradu. Je spojován se sídlem moravských panovníků a také s místem, odkud se šířilo moravské křesťanství po vzoru svatých Cyrila a Metoděje. V průběhu osmi století se Velehradský klášter stal svědkem náboženských svárů i politických změn na našem území. S Velehradem 20. století je spjata celá řada významných osobností jako například olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který obohatil cyrilometodějskou tradici Velehradu o další rozměr - sjednocení východního pravoslaví se západním katolictvím. Při své první návštěvě naší země sem také zavítal papež Jan Pavel II. Z tohoto místa zazněla i slova odpuštění za křivdy způsobené nekatolíkům od tehdejšího předsedy Ekumenické rady církví Pavla Smetany, jako reakce na papežovu prosbu.

3. Svatá Hora

Třetí díl cyklu nás zavede na jeden z nejrozsáhlejších a také nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. Nebudeme však hovořit pouze o jeho historii. Po roce 1990 se na Svatou Horu opět vracejí redemptoristé a duchovní život zde dostává novou dimenzi. Poutní místo se tak pro tento kraj stává centrem, kam na duchovní cvičení přicházejí vedle tisícovek poutníků nejen kněží, ale i zástupy mladých lidí, k nimž Svatá Hora promlouvá nejen prostřednictvím historie.

4. Svatý Hostýn

Nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě je Svatý Hostýn, kterému se bude věnovat další díl, v pořadí už čtvrtý, našeho cyklu. Už po tři století je hostýnská hora (735 m n.m.) se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Do novodobých dějin Svatého Hostýna se zapsal i Československý orel, jehož členové sem od roku 1930 pravidelně putovali. V roce 1948 však STB označila orelskou pouť za protistátní a 18 členů organizace bylo odsouzeno k vězení. Mnoho dalších účastníků se ocitlo v pracovních táborech. Oni, ale i stovky dalších, mají na Hostýnu památník, připomínající léta nejen náboženské nesvobody.

5. Křtiny

Obdivovatelé Santiniho architektury zdejší kostel nazývají barokní perlou Moravy. Věřící poutníci pak přicházejí především k soše křtinské Madony, jejíž původ je jako na mnoha jiných poutních místech opředen pověstmi. Křtiny jsou zasazeny do malebného lesnatého údolí nedaleko Blanska. Mohutnou stavbu křížového půdorysu vystavěl podle projektu Jana Blažeje Santini v letech 1712 – 1750 František Ritz z Brna.

6. Svatý Kopeček u Olomouce

Naše další zastavení bude v blízkosti Olomouce, kde se nachází mariánská svatyně vybudovaná a spravovaná premonstráty – Svatý Kopeček. Poutní místo zažívalo ve své historii období rozkvětu i úpadku, tak jak se v dějinách měnily poměry. Chrám hořel při osvobozování Olomouce v květnu 1945, o pět let později následovalo vyhnání premonstrátů. Ti se v únoru 1990 opět na Svatý Kopeček vrátili. V roce 1995 ho svoji návštěvou poctil i papež Jan Pavel II., který se zde setkal s mládeží. Svatý Kopeček představuje památku evropského kulturního dědictví, zapsanou do seznamu UNESCO.

7. Žarošice

Všechna poutní místa, na které vás v našem cyklu zveme, jsou opředena pověstmi, které mají s historickou věrohodností málo společného. Příchozí poutníci je však i dnes považují za něco, co k nim neodmyslitelně patří. A není tomu jinak ani na jednom z nejstarších poutních míst na Moravě. Vypráví se , že název tomuto místu dala Markomanská královna Fritigilda, která k uctívání sošky Panny Marie dala zbudovat malou svatyni na místě pohanského obětiště nazývané Žároviště.

8. Blatnice pod Svatým Antonínkem a Uherský Brod

V osmém dílu navštívíme dvě poutní místa na Moravském Slovácku. Do Blatnice pod svatým Antonínkem přicházejí poutníci už více než 300 let a jeho půvab je především v jeho lidovosti. Druhá zastávka nás zavede do Uherského Brodu. Historie tohoto dominikánského kláštera se začala psát v roce 1262. V průběhu staletí byli odtud dominikáni dvakrát vyhnáni. Jejich návrat v roce 1994 proto pro klášter znamenal nejen rozsáhlou rekonstrukci chátrajících budov, ale především duchovní obnovu poutního místa. Dnes do Uherského Brodu přicházejí vedle římskokatolických věřících také věřící řeckokatolického vyznání.

9. Hejnice

Česká Mariazell“ – tak se říká poutnímu místu, které stojí na hranici tří zemí, v údolí Jizerských hor. Osud zdejšího chrámu i kláštera provázela v minulosti velká dramata nejen lidí tohoto kraje, ale i celé země. V roce 1939 odsun Čechů do vnitrozemí a v roce 1945 odsun německých občanů. V únoru 1948 byly do severočeských Hejnic internovány řeholnice některých řádů a kongregací. Duchovní obnova v tomto kraji po roce 1989 je mnohem těžší, než je tomu na jiných místech. Vzniklo zde Mezinárodní centrum duchovní obnovy a Každoročně se zde koná „pouť smíření“. Do kostela přicházejí věřící nejen domácí, ale i z německé a polské strany. Aby si vedle víry připomenuli, že i přes rozdílnost jazyků, je možné najít společnou cestu.

10. Kájov a Svatý kámen

V Jižních Čechách byla v minulosti snad největší koncentrace poutních míst na našem území. V dnešním díle navštívíme dvě z nich. Tím prvním je Kájov a zajímavé je mimo jiné tím, že se zde pravidelně vždy v květnu koná dětská pouť, pro děti z okolních škol. Po bohoslužbě pak namísto pouťových atrakcí znějí nádvořím scénky a písničky. Druhé poutní místo je pro řadu německy mluvících věřících místem nejvýznamnějším. Až do roku 1945 zde totiž byli doma. Jmenuje se Svatý Kamen. Jeho původ sahá až do první poloviny 16. století, kdy se objevily pověsti, vážící se k balvanu, rozdělenému na dvě části. Od roku 1993 se zde konají každou neděli bohoslužby pro poutníky od nás i z německé a rakouské strany.

11. Hluboké Mašůvky

Putování po poutních místech nás tentokrát přivedlo na jih Moravy. Nedaleko Znojma v údolí leží vesnice Hluboké Mašůvky. Ve své době známé lázeňské místo a především spojnice českého a rakouského prostředí. Odborníci i zájemci o pravěkou historii znají zdejší lokalitu díky rozsáhlému neolitickému sídlišti. Současná podoba poutního místa je dílem patera Josefa Parmy, který v roce 1949 dostal po velké námaze povolení k rozšíření kostela. To získal jen díky tomu, že se v mládí znal s prezidentem Gottwaldem. Byla to patrně poslední stavba kostela povolená v té době.

12. Frýdek a Prašivá

V dvanáctém putování zavítáme společně do Slezska. Našim prvním cílem bude poutní místo Frýdek. Život v tomto kraji nebyl nikdy snadný. Svědectvím toho jsou po staletí přicházející poutníci k frýdecké madoně. Koncem 18. století až do vzniku Československé republiky byl Frýdek i s okolím majetkem habsburského rodu a čeština zde pozvolna zanikala. Z velké části se stal německým městem a jediným kontaktem zdejších obyvatel se slovanskou řečí byli poutníci. A tak se frýdecká svatyně postupně stala místem manifestace cyrilometodějského tradice. Druhým poutním místem je kostel svatého Antonína Paduánského na vrcholu kopce Prašivá, který je typickou ukázkou lidového stavitelství tohoto kraje. Proto byl také vyhlášen národní kulturní památkou.

13.Vranov u Brna

Poslední zastavení na našem putování patří Vranovu u Brna, který je od začátku 17. století spojován s řádem Nejmenších bratří svatého Františka z Paoly. Vranov paulánům daroval Maxmilián z Lichtenštejna, který společně se svojí ženou rozhodl, že už tehdy významné poutní místo přemění ve velký poutní chrám. I tento komplex byl však na příkaz císaře Josefa II. zrušen. Řeholníci odešli a téměř celý klášter byl zbořen. Z jeho cihel byla postavena v Brně na Cejlu kasárna, později obávaný žalář. Dnešní Vranov se po návratu paulánů v roce 1992 stává centrem duchovní obnovy a ekumenických setkávání, a také místem otevřeným vzdělanosti.

POUTNÍ MÍSTA II.

Další řada cyklu o putování po stopách hlubokých tradic a prastaré víry. Premiéra cyklu byla na konci roku 2005 a počátku roku 2006. Režie J. Šindar

Vítochov a Sázava

První část putování po poutních místech vás zavede do Vítochova a na Sázavu - a také do hodně vzdálené minulosti. Vždyť postavy, ke kterým se tradice těchto lokalit váže, žily na samém úsvitu našich dějin. Do míst, která svým působením poznamenali, zve Ladislav Lakomý s Josefem Somrem. Podle staré pověsti stál za založením kostelíka v dnešním Vítochově nedaleko Bystřice nad Pernštejnem, jednoho z nejstarších na Moravě, sám velkomoravský biskup Metoděj. Na své cestě do Čech uložil stavbu místnímu šlechtici - stavba měla být vyjádřením opravdovosti jeho konverze ke křesťanství. Vliv soluňských bratří Konstantina a Metoděje vyvolal rozmach slovanského písemnictví a liturgie i za hranicemi Moravy, v Čechách. Centrem slovanské bohoslužby se tu stal klášter na Sázavě - druhé místo, na které úvodní díl cyklu Poutní místa zavede. Nějakých 150 let po době působení biskupa Metoděje se tu usadil benediktinský mnich - poustevník Prokop. Kosmova kronika vypráví, jak byl později, v roce 1032, ustanoven opatem nově založeného kláštera při kostele Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Klášter se zanedlouho stal nesmírně významným centrem vzdělanosti a kultury.

Chlum sv. Maří

Další část putování po poutních místech zamíří až na samý západ České republiky, i když první obrazy představí Prahu. Spojovacím článkem bude Řád křižovníků s červenou hvězdou, společenství z více ohledů ojedinělé. Průvodci na cestě budou opět Ladislav Lakomý a Josef Somr. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou je mezi ostatními řeholními společenstvími určitou raritou. Je to jediný řád českého původu a navíc jediný mužský řád na světě, který založila žena. Je totiž přímým pokračováním laického špitálního bratrstva, které roku 1233 založila u pražského kostela sv. Haštala sv. Anežka Přemyslovna. Právě tento pražský řád dostal roku 1383 darem pozemek na kopci Chlum u dnešního Habartova. V té době už sem proudily zástupy poutníků, uctívajících nalezenou sošku Panny Marie. Už z roku 1341 pochází první písemná zmínka o osadě zvané Chlum svaté Maří, která na tomto místě vznikla. Křižovníci se měli o nové poutní místo postarat. Další osudy tohoto místa nepříznivě poznamenaly sporu katolíků s protestanty, ale místo přežilo. I jméno se mu vrátilo. Po letech, kdy neslo název Chlum nad Ohří, dnes žije znovu pod svým původním označením.

Štípa a Provodov

Další díl cyklu Poutní místa míří na východ republiky, do okolí Zlína. Cílem putování je tentokrát poutní chrám ve Štípě, památka na manželskou lásku Albrechta z Valdštejna, a barokní kostelík v Provodově s léčivým pramenem. Tou láskou nejvyššího velitele císařských vojsk byla Lukrecie z Landeku, movitá mladá vdova, kterou si Albrecht vzal za ženu v jejích 26 letech. Jejich manželství bylo údajně velmi šťastné, nikoli však dlouhé. Trvalo necelých 6 let. Krátce před smrtí zavázala paní Lukrécie slibem a značným jměním svého manžela ke stavbě nového a prostorného chrámu s klášterem ve Štípě, v místě, kde spolu měli svatbu. Vesnička Provodov, druhé poutní místo tohoto dílu, není od Štípy daleko - necelých dvacet kilometrů. Počátkem 18. století tu byla údajně uzdravena Anna, žena mlynáře Pavla Vlaštovici. K uzdravení bolavé hlavy a očí jí pomohla voda z pramene na Malenisku. Když potom byl na radu mlynářky touto vodou uzdraven i majitel luhačovického panství Wolfgang Serenyi, nové poutní místo bylo na světě.

Křižanov a Jablonné v Podještědí

Další díl cyklu Poutní místa sleduje osudy svaté Zdislavy z Lemberka. Josef Somr s Ladislavem Lakomým zavedou diváka nejprve do Křižanova, odkud tato česká světice pocházela. Poté přejdou do Jablonného v Podještědí, na hrad Lemberk i do chrámu, který dnes nese jména svatého Vavřince i svaté Zdislavy. Nejstarší vzpomínka na Zdislavu spadá až do časů jejího dětství, kdy zachránila uhlířovu dcerku před útočícím medvědem. V Křižanově, odkud svatá Zdislava pocházela, je možné dodnes najít památky z těch dob - například v kapli svaté Barbory, do jejíchž zdí zakomponoval barokní stavitel Santini část staré románské hradní svatyně. Poněkud více se toho zachovalo v jejím druhém působišti, na Lemberku a v jeho okolí. V nedalekém Jablonném v Podještědí vybudovala svatá Zdislava kostel sv. Vavřince s klášterem a špitálem. Její pověst laskavé a milosrdné ošetřovatelky a ochránkyně chudých se pak promítla i do Dalimilovy kroniky z počátku 14. století. Úcta ke Zdislavě z Lemberka přežila její poměrně časnou smrt a postupně rostla. Nezničily ji ani josefinské reformy. Jejím logickým důsledkem byla svatořečení, ke kterému ovšem došlo až v samém závěru XX. století.

Filipov

Další díl cyklu Poutní místa zamíří na místo, které si kdysi svou proslulostí nezadalo s Lurdami a které se dnes stalo symbolem smíření a setkávání evropských národů. Filipov najdete mezi Rumburkem a Jiříkovicemi ve šluknovském výběžku. Zdejší kostel byl založen už v roce 1681, tehdy na hranici českého a saského království, ale poutní místo tu vzniklo až mnohem později. Podnětem se stalo uzdravení Magdalény Kadeové, narozené 5. června roku 1835. Magdaléna ve svých 19 letech onemocněla a nemoc ji trápila dlouhých 10 roků. Její ošetřující lékaři - dr. Görlich ze saského Gersdorfu a dr. Ulbrich z Jiříkova - tehdy prohlásili její nemoc za nevyléčitelnou. 13. ledna roku 1866 ale měla nemocná vidění a od té doby začala její nemoc zřetelně ustupovat. O dva měsíce později už úplně zdravá Magdaléna vypovídala před komisí. Podle církevních pramenů, by to měl být první zázrak na českém území. 13. ledna roku 1926 byl filipovský kostel rozhodnutím papeže Pia XI. Povýšen na baziliku minor. Koncem třicátých let už patřila filipovská bazilika mezi nejnavštěvovanější poutní místa ve střední Evropě. Zanedlouho se ale změnily poměry a zdejší krajina se stala krajinou nikoho. V roce 1953 se pak před basilikou dokonce objevil ostnatý drát s oznámením, že jde o hraniční pásmo a tudíž je sem vstup zakázán. Změnu přinesl až závěr XX. století. Dnes baziliku naplňují poutníci z blízka i z daleka, lidé různých vyznání, Němci, Češi, Slováci, Lužičtí Srbové. Liturgické texty tu zní česky, německy a latinsky. Padají tady národnostní i náboženské přehrady.

Chlumek v Luži

V dalším díle cyklu Poutní místa představí Josef Somr a Ladislav Lakomý chrám, do kterého se chodí na pouť třešňovou, okurkovou či švestkovou. Poutě tu začaly z rozhodnutí vrchnosti, pronikly ale do povědomí lidu a probudily se k vlastnímu životu. Místem, o které jde, je Luže, respektive Chlumek v Luži. Historie tohoto poutního místa začíná v okamžiku, kdy se hraběnka Heiserlová rozhodla zpřístupnit mariánský obraz, který kdysi dostala darem, široké veřejnosti. Z její iniciativy vznikl mezi hradem Košumberk a městem Luže areál se čtyřmi menšími a čtyřmi většími kaplemi. Správu nového poutního místa svěřila jezuitům, které do Luže pozvala a kteří se po necelých dvaceti letech existence kaplí navrhli postavit na Chlumku nový kostel. Hraběnka ještě stačila uzavřít smlouvu s italským stavitelem Bernardem Minellim, ale ještě téhož roku umírá. Stavba se pak dostává do dlouhodobých obtíží, takže jeho dokončení se Chlumek se dočkal až počátkem 18. století. Po jeho dokončení se ale pověst poutního místa velmi rychle rozšířila, takže původní přání hraběnky Heiserlové došlo svého naplnění.

Králíky a Krnov

Další díl cyklu Poutní místa představí Horu Matky Boží u Králík a Cvilín u Krnova. V obou případech jde o lokality, ke kterým v minulosti směřovali především poutníci německého jazyka. Na Lysou Horu u města Králíky začali lidé chodit docela spontánně. Objevovala se tam i dětská procesí. Jeden z jejich chlapeckých účastníků se po letech stal kanovníkem svatovítského chrámu v Praze, což mu umožnilo splnit dávný dětský slib: postavit Panně Marii na kopci u Králík kostel. Chrám byl vysvěcen roku 1700 a z Lysé Hory se stala Hora Matky Boží. Scházívalo se na ní při poutích i více než 100 000 poutníků. Slávu poutního místa nezničily ani josefínské reformy. Až komunismus obehnal Horu Matky Boží ostnatým drátem a v tamním klášteře zřídil internační tábor. O současné oživení poutního místa se podstatnou měrou zasloužili naši krajané, kteří sice žijí v emigraci, na svoji domovinu ale nezapomněli. Druhé poutní místo tohoto dílu vzniklo na kopci se zříceninou hradu Cvilín. Místo rostlo péčí řádových bratří minoritů, do je ho vývoje ale (na rozdíl od Králík) zasáhly reformy Josefa II. Kostel zachránili čtyři povedení krnovští občané a když se jej povedlo obnovit i po roce 1945 i počátkem 90. let XX. století, nebránilo návratu poutníků už nic.

Jaroměřice u Jevíčka

Další díl cyklu Poutní místa představí Kalvárii v Jaroměřicích u Jevíčka, místo, jehož slávu založil František Julian Šubíř, svobodný pán z Chobyně a o jehož další budování má největší zásluhy jeho syn, František Michal. Na počátku celého toho příběhu stála stará pověst o strašidelném údolí se zlým duchem Kadrmanem. Ale těch vlivů bylo víc: vděčnost za odvrácení morové rány, těžká nemoc majitele zdejšího panství a pak těžký porod manželky jeho syna. Víra, která zakladatelům pomáhala překonávat všechny obtíže života, jakoby se vtělila do kostela i zvláštní křížové cesty tohoto poutního místa. Na jejich tvorbě se podílely mimořádné osobnosti českého baroka: Jan Blažej Santini a Matyáš Braun. Stavby na Kalvárii nezůstávaly osamělé, život tohoto poutního místa trval až do moderní doby. Za zvláštní zmínku jistě stojí oslava 250. výročí založení Kalvárie 15. září 1963 za účasti tehdejšího biskupa Františka Tomáška.

Lomec

V dalším díle cyklu Poutní místa navštívíme Lomec u Vodňan, poutní místo, oblíbené řadou našich významných umělců v čele s Juliem Zeyerem. Impulzem, který vedl ke vzniku tohoto poutního místa, byla kopie sošky Panny Marie de Foy, v originále pocházející od belgického města Namuar. Tu kopii vlastnil Karel Filip Buquoy - vědec a cestovatel, vnuk císařského generála belgického původu, majitel panství v blízkých Libějovicích. Po jedné bouři, kterou prožil na otevřeném moři, slíbil, že pro ni vybuduje kostel. Sám to už nestihl, ale úkol naplnit tento slib odkázal svým dvěma synům. Poutníků směřujících na Lomeček, jak se začalo říkat, postupně přibývalo, zvláště v období válek, nejvíce snad v letech 1943 a 1944. A přicházejí dodnes.

Klokoty

V dalším díle cyklu Poutní místa navštívíme Klokoty - místo na okraji Tábora, které opakovaně žilo bolestí národa. Kořeny tradice zdejších poutí sahají až do 13. století, ke tvrzi jedné větve rodu Vítkovců. Podle lidové pověsti se u zdejšího pramene zjevovala Panna Maria. Další zprávy o tomto místě ale zmiňují spíše věci neradostné: Roku 1421 tu Žižkovo vojsko upálilo na 300 členů náboženské sekty Adamitů. V roce 1477, krátce po přestavbě a rozšíření poutního areálu, sem vtrhla pruská vojska, celý areál byl poškozen a kostel znesvěcen. V roce 1950 pak byli duchovní správci tohoto místa násilně odvlečeni a zdejší klášter zrušen. Navzdory všem těmto tragédiím žijí Klokoty svým životem dodnes a poutníci si sem dál přicházejí pro naději do těžkých etap života.

Sloup

V dalším díle cyklu Poutní místa navštívíme Sloup, místo možná známější svými jeskyněmi. Duchovní tradice tu ale za přírodními krásami nijak nezaostává, vždyť Sloup tvoří spolu s Křtinami a Vranovem u Brna, slavnou trojici poutních míst Moravského krasu.Na počátku jeho historie nacházíme manželský pár: hraběte Karla Ludvíka z Rogendorfu a jeho manželku Karolínu. Hrabě koupil od brněnského řádu minoritů sousoší Bolestné Matky Boží z Maria-Taferlu, protože minoritský kostel musel být rekonstruován a vzácná socha by mohla doznat úhony. Než byl pro sochu zřízen přiměřený stánek, byla uložena u mlynáře Vavřína Severy ve Sloupu, a tady se stalo to, co vyvolalo vznik poutního místa: Mlynářova dcera Rosálie byla ve svých 45 letech uzdravena z padoucnice. Jakmile se to rozkřiklo po kraji, začala do Sloupu přicházet celá procesí. Hrabě nechal zbudovat kapli, když zakrátko náporu poutníků nestačila, pustil se do stavby kostela. Sloup získal definitivně své místo na mapě poutních míst Moravy.

Bozkov

V dalším díle cyklu Poutní místa navštívíme Bozkov, jedno z nejstarších poutních míst v Čechách a na Moravě. Nachází se na rozhraní Českého ráje, Podkrkonoší a Jizerských hor. Tady, v labyrintu dolomitových jeskyní, se nachází největší podzemní jezero v Čechách. Odtud pochází zázračná voda, ke které už v minulosti putovali poutníci z blízka i daleka. Od vody pochází i název tohoto místa, původně: "U Boží vody". O poutní místo původně pečovali benediktini, později je vystřídali příslušníci řádu cisterciáků. V moderní době si toto místo oblíbila celá řada významných osob, významnou roli sehrálo například v Zapadlých vlastencích K. V. Raise.

Šaštín

Cyklus Poutní místa se doposud věnoval pouze poutním místům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ovšem se vstupem české republiky do EU vznikla potřeba představit také některá místa v sousedních zemích, kam po staletí přicházeli a stále přicházejí čeští a moravští poutníci, bez ohledu na jakékoliv hranice. Že jako první přišlo na řadu Slovensko a v něm nedaleko hraniční řeky Moravy obec Śaštín - Stráže, není třeba vysvětlovat - sem totiž v minulosti nejvíce směřovali poutníci právě z Moravy. Počátek tohoto poutního místa je spojen s manželskou roztržkou - ale ovšem také s následným smířením. Jeho posláním je tedy připomínat lidské chyby a bránit pýše. A poutníků, kteří si uvědomovali potřebu smíření a odpuštění (zejména v rodině), bylo od samého počátku existence tohoto místa vždycky dostatek.

Mariazell

Dalším z poutních míst, ležících za hranicemi České republiky, je štýrské městečko Mariazell. Legenda o jeho vzniku sahá až do zimy roku 1157, kdy opat Otker z benediktinského kláštera Svatého Lambrechta vyslal do oblasti dnešního Mariazell mnicha jménem Magnus. Mnich byl cestou přepaden a jeho život byl zachráněn (jak legenda vypráví) jen přímým zásahem Panny Marie. Ve druhé polovině 17. století se toto místo stává jakýmsi centrálním poutním místem Podunajské a Habsburského monarchie. Získalo si všeobecnou oblibu, takže zákaz poutí, vydaný Josefem II., tady platil pouhých 13 let. V roce 2004 se tu sešlo přes osmdesát tisíc lidí všech věkových kategorií na společné pouti národů. Poutníci přišli z osmi zemí: Rakouska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Polska, Slovenska, Slovinska, České republiky a Maďarska.

Netín, Malé Svatoňovice

Po dvou zahraničních poutních místech se ještě jednou vracíme na území České republiky. 15. díl cyklu nás zavede na dvě místa, od sebe značně vzdálená. Prvním z nich je Netín u Velkého Meziříčí. Vznik zdejší poutní tradice se dá datovat velmi přesně: Vznikla v červenci roku 1714. Tehdy zachvátil celý kraj mor, jen ve Velkém Mezíříčí zemřelo od dubna do června 372 lidí, ale jak praví dobové dokumenty, v pondělí 2. července 1714 se na svátek Navštívení Panny Marie, se konala první pouť do Netína. Tentýž den zamřel poslední nemocný. Mor pominul, poutě zůstaly dodnes. Druhým místem, které pořad představí, jsou Malé Svatoňovice. Poutní tradice zde vznikla o pouhý jeden rok později, tedy v roce 1715. Tehdy se totiž u zdejší studánky zastavil epilepsií trpcí David Dröschel ze Slavětína. Přivezli jej sem na trakaři, domů se vracel už pěšky. Poutní místo bylo na světě.

Wambierzyce

Počátky Vambeřic sahají do roku 1253, kdy Přemysl Otakar II. přivedl do těchto míst osadníky z okolí Míšně. Ti založili tkalcovskou osadu Albertsdorf. Přítomnost silné české menšiny ale způsobila, že nakonec přežilo jiné jméno tohoto místa, Čechy užívaný název Vambeřice. Další vývoj poutního místa už zachycuje jen pověst: Nevidomý Jan Raszewa se modlil před soškou Panny Marie s Ježíškem, umístěné na mohutné lípě a došel uzdravení. Ta událost se rychle rozkřikla po kraji a najednou sem přicházely spousty poutníků. Pozdější osudy místa byly spjaty s osudy celé okolní Evropy - časy zdárného prospívání se střídaly s obdobími úpadku a strázně. Objevily se nové zázraky, místo poznamenalo i mnohé snažení jeho majitelů - někdy úspěšné, jindy marné. V každém případě se Vambeřice staly za staletí své existence skutečným mariánským fenoménem kladského kraje.

Ellwangen

Poslední díl cyklu Poutní místa představí město, které se pro jednu generaci emigrantů z tehdejší Československé socialistické republiky stalo pomyslným mostem, spojujícím je s domovem za železnou oponou. Tím místem je německé město Ellwangen. Důvodem volby tohoto místa se stala skutečnost, že od roku 870 byl právě tady vězněn první moravský arcibiskup sv. Metoděj. Na svobodu se dostal až po třech letech na výslovnou žádost papeže Jana VIII. Když přišla druhá světová válka a spojenecká letadla bombardovala Německo, byl očekáván velký nálet i na Ellwangen. Lidé se tenkrát vydali po kolenou ke zdejší Matce Boží s prosbou o ochranu. A stalo se - na Ellwangen nespadla jediná bomba.