Josef Slezák se vrátil z pěší pouti do San Giovanni
Rotundo
Z dvouměsíční pěší pouti do italského San Giovanni Rotondo se v úterý 14.
srpna 2007 vrátil domů dvaatřicetiletý svobodný strojní inženýr z Březnice u
Zlína Josef Slezák. Svou pouť zakončil tam, kde ji 13. června ve svátek sv.
Antonína Paduánského začal: na poutním místě Provodov u kostela Panny Marie
Sněžné. Vrátil se s úsměvem a pokojem ve tváři. Našel, co hledal.
Cílem Pepova putování bylo San Giovanni Rotondo, kde působil stigmatizovaný
světec Otec Pio, vlastním jménem Francesco Forgione (1887 – 1968). Pepa
Slezák tam dorazil v pátek 3. srpna v 19 hodin. To je 52 dní od počátku jeho
pouti. “Ale skutečně jsem putoval jen 50 dnů, dva dny jsem měl odpočinkové.
Jeden den v Mariazell, jeden den na hranicích Itálie, když hodně pršelo,”
říká poutník.
Cestou tam ušel pěšky 1513 kilometrů. Šel sám. Nesl si s sebou karimatku a
spací pytel. Jeho krosna vážila asi 25 kilogramů, ale když si bral na
celodenní putování zásoby vody, mohlo to být až třicet kilo. Když odcházel z
domova, vážil asi 135 kilogramů, když se vrátil, měl už jenom 117 kilo. “Je
to lepší bez těch 18 kilogramů,” připustil.
Asi 60 nebo 70 kilometrů se svezl autem, když mu někdo sám zastavil a nabídl
mu svezení. “Zpočátku jsem se tomu bránil. Ale dvakrát mne ztloukly kroupy.
Pak mě v Rakousku v Alpách před většími kroupami jeden člověk zachránil do
auta. Dospěl jsem k závěru, že Pán Bůh chce, abych nabídky neodmítal, když
někdo zastaví a chce mě vzít. Není to totiž samozřejmost,” vysvětluje
poutník.
Všechno jídlo si musel koupit nebo přijmout to, co mu lidé dali. “Zvlášť v
Rakousku jsem se setkával na farách s velkým pochopením pro poutníky, takže
z 90 procent mě přijali a dostal jsem kolikrát večeři i snídani. Pak mi
zbývalo koupit jen něco na oběd,” vzpomíná.
Po jeho návratu domů jsme se ho zeptali:
Kolik jsi měl s sebou peněz?
Měl jsem hotově 800 eur. Z toho jsem ještě 250 eur dovezl zpátky. Přes celé
Rakousko jsem utratil necelých 200 eur. Samozřejmě moje výdaje byly daleko
větší, ale občas jsem dostával dary, třeba i padesát eur. Do hospod jsem
nechodil, kupoval jsem si potraviny v obchodech. Na polích jsem úrodu nikomu
nesbíral. Když jsem se musel živit celý den sám, utratil jsem v obchodech za
jídlo tak 8 až 10 eur. Ale stalo se mi také, že když v italském obchodě
zjistili, že jdu za otcem Piem, nechtěli ani zaplatit nebo mi i přidali něco
navíc. To se mi stalo asi pětkrát.
Kde jsi spával?
Pokud jsem nezískal nocleh na faře, spal jsem venku pod širákem. Ale to bylo
tak jen šest či sedm případů. Stan jsem nebral. Spoléhal jsem na to, že buď
nebude pršet, nebo najdu někde místo pod střechou.
Jak ses domlouval s lidmi?
Kvůli své pouti jsem se ještě před odchodem z domova naučil italsky a to
bylo velice dobře. S někým se dalo komunikovat anglicky. Ještě se chci nyní
doma doučit němčinu, protože jsem to už ze školy pozapomněl.
Co prádlo, boty?
Musel jsem si zvyknout na téměř každodenní praní. Každý den jsem musel
vyprat dvoje ponožky, aby během dalšího dne uschly a byly obden k použití.
Občas ale také pršelo a musel jsem ponožky dosušovat až na nohou.
Šel jsem v běžeckých sportovních botách, které jsem koupil za necelé dva
tisíce ve Zlíně v Modusu. Zpočátku se mi dělaly trochu puchýře na patě.
Dával jsem si náplasti, vyléčilo se to a do San Giovanni Rotondo jsem už
došel bez jediného puchýře.
Šel jsi přírodou, nebo po silnicích?
Téměř výlučně jsem šel po silnicích. Jenom v Alpách se dalo jít někdy po
turistické značce, která o něco zkracovala serpentiny
silničky. V Rakousku je dobrá síť cyklostezek, které vedou paralelně se
silnicemi. V takových případech jsem šel po cyklostezkách. Jinak jsem musel
jít po silnicích. V Itálii byl hodně intenzivní provoz, takže jsem se někdy
musel i zastavit a počkat, až se třeba na silnici vyhnou dva kamiony. Někdy
byla krajnice dost široká, tam se šlo dobře. V Itálii vedou v mnoha úsecích
souběžně s hlavními silnicemi cesty vedlejší. Já jsem měl ale k dispozici
jen automapu s nepříliš podrobným měřítkem, kde byly jen ty hlavní cesty,
tak jsem šel většinou po nich.
Denně jsem šel průměrně třicet kilometrů. Někdy to bylo třeba jen dvanáct,
jindy naopak až pětačtyřicet. Vstával jsem ráno většinou kolem šesté hodiny.
Když jsem byl pozván na snídani nebo se ještě zúčastnil mše, tak jsem
vycházel třeba až v devět hodin. Ale když to šlo, vycházel jsem raději už
kolem půl osmé, kdy ještě není takové teplo. Za dvě hodiny po ránu se dalo
ujít deset kilometrů. Až během dne teplota stoupla ke třiceti stupňům, to už
jsem nedokázal jít tak rychle.
Věděli doma, kde jsi a že jsi živ a zdráv?
Kontakt s domovem jsem během putování udržoval prostřednictvím SMS z
mobilního telefonu. Doma o mém postupu k cíli věděli.
Přišly i chvíle, kdy jsi měl všech útrap dost a třeba uvažoval o tom, že to
vzdáš?
Byly takové okamžiky. Hned druhý den jsem došel ještě u nás o půl desáté
večer do Strážnice a nikdo mě nepřijal. Do kempu jsem nechtěl jít, říkal
jsem si, že poutník přece nepůjde nocovat do kempu. Pak jsem došel až na
konec Strážnice, kde je pohřební ústav. Byla u něj asi třímetrová střecha,
pod ni jsem zalehl. Zdálo se totiž, že bude pršet. Moc dobře jsem se tam ale
nevyspal. Dospával jsem to potom druhý den před Rohatcem pod stromem.
Fyzicky nejhorší byl začátek putování. Byl jsem hodně unavený. Nebyl jsem
předtím nějak trénovaný. Ušel jsem někdy jen dvacet kilometrů a stálo mne to
obrovské fyzické úsilí. Ale tak po pěti stech kilometrech se to rozešlo a
žádná větší krize už nebyla. Až asi 300 kilometrů před San Giovanni, když
jsem chodil denně velké vzdálenosti ke čtyřiceti kilometrům a uléhal ke
spánku až kolem půlnoci, přišla na mě jakási psychická únava. Začal jsem
uvažovat, proč tam vlastně jdu. Ale uvědomil jsem si, že to asi bude špatným
stravovacím a spacím režimem. Proto jsem šel několik dnů kratší vzdálenosti
a víc jsem odpočíval. A stav psychické únavy sám odezněl.
Osamělá pěší cesta do San Giovanni Rotondo není turistika, ale pouť.
Člověk musí mít asi silný motiv, když se pro takové
putování rozhodne...
Ano, já jsem si potřeboval ověřit, jak to se mnou Pán Bůh myslí vážně. Dal
jsem takovou podmínku, že cestou nikde nebudu platit za nocleh. To jsem doma
nikomu nahlas neříkal. Když člověk jezdí autem a má kolem sebe kamarády,
kteří mu v případě potřeby pomohou, a je zdravý, tak Boha ani nepotřebuje.
Do kostela chodí, ale může se to zvrhnout na takový folklor. Na této cestě
jsem zažíval situace, kdy jsem žádná zadní vrátka neměl.
Šel jsem například v noci po silnici, do nejbližšího města, Ancony, bylo
deset kilometrů, byl jsem hodně unavený a neměl jsem sílu hledat vhodné
místo na spaní. Modlil jsem se: “Pane Bože, dávám Ti souhlas s jakýmkoli
způsobem ubytování a s jakoukoli formou dopravení na to místo.” Asi po pěti
minutách na mne zamával člověk z protější strany silnice a ukazoval mi,
abych počkal na nejbližší odbočce. Přijel pak ke mně, říkal, že je mořský
biolog a že mi chce pomoci, protože je to nebezpečné jít v noci po silnici.
Ptal se, jestli mám kde spát. Když se dozvěděl o mé situaci, nabídl mi odvoz
k salesiánům do Ancony. Tam mě za deset minut na to přijali a umožnili mi
přespání. A takové situace jsem zažíval během své cesty snad každý druhý
den. Uvědomil jsem si, že když člověk vyjde z tepla domova, nejde sám. Bylo
o mě postaráno, i když jsem nebyl doma. Pán Bůh se postaral. To se potvrdilo
na dvě stě procent.
Proč sis vybral za cíl své pouti Otce Pia?
Nechal jsem se původně trochu inspirovat P. Františkem Líznou, který putoval
pěšky do Santiaga de Compostela. Ale on šel čtyři měsíce a pouť ho přišla na
osmdesát tisíc korun.
Já jsem do putování neměl v úmyslu tolik investovat. Tak jsem hledal místo,
které je blíž a ke kterému mám nějaký vztah. Uvědomil jsem si, že Otec Pio
je svatý člověk nejen proto, že se kolem něj děly zázraky, ale také že hodně
pomáhal lidem, aby našli své zaměření. Z tohoto důvodu jsem se vydal za
Otcem Piem.
Pomohl ti?
Ano.
Víc o tom neřekneš?
Dobré tajemství dává člověku dobrou sílu, aby to dokázal dotáhnout do konce.
Šel bys ještě někdy znovu?
Určitě. Za mých třicet let to byl nejintenzivnější zážitek fyzický i
duchovní. Řekl bych, že každému může prospět, když se zpětně podívá na to,
co v životě dělal a co se svým životem ještě může udělat.
Psal sis deník? Nevydáš jej knižně jako poutník P.
František Lízna?
Mám dvě stě stránek deníků. Vypsal jsem cestou tři propisovací tužky.
Vydání? Možná se k tomu také někdy dostanu.
Zbývá ještě něco říct o tvé zpáteční cestě, která právě
končí.
Zpátky jsem jel stopem. První den jsem ujel 160 kilometrů. Ale další den
jsem šel patnáct pěšky a patnáct stopem. Třetí den dvacet pěšky a dvanáct
stopem. Tak jsem pak pokračoval až do Vilachu vlakem. Rakousko jsem projel
stopem za dva dny.
Poslední noc na cestách jsem strávil u kamaráda v Tečovicích. Ten mě ráno
vzal na nádraží Zlín-Malenovice. Odtamtud jsem jel vlakem do Želechovic a
pěšky poslední kilometry až na Provodov.
Vojtěch Cekota
Nová kaple nad Trnavou
Na květnové valné hromadě Matice
svatohostýnské se otec arcibiskup Jan Graubner ve svém vystoupení zmiňoval o
tom, že bychom neměli zapomínat na boží muka a kapličky v našich domovech.
Ještě dříve, než se k nám dostala výzva otce arcibiskupa, začali trnavští
farníci s budováním nové kaple v lesích nad Trnavou.
Dříve na tomto místě, které leží na trojmezí tří farností (trnavské,
všeminské a liptálské), stával obrázek Panny Marie se zahrádkou. Nikdo z
pamětníků si již přesně nepamatuje historii tohoto místa. V roce 1952 se
místní usedlíci, manželé Božena a František Škrabanovi, rozhodli postavit
zde kapličku. Zakoupili materiál, oslovili svého synovce, zednického učně
Lubomíra Kalivodu a ten ji ještě v témže roce postavil.
Hodně odvahy našel v sobě místní farář P. Josef Strakoš, který novou
kapličku tajně, bez účasti veřejnosti, posvětil. Tvrdý komunistický teror
tehdejší doby nepřál podobným projevům křesťanské víry. Přesto se manželé
Škrabanovi o tuto kapličku mnoho let starali a po nich tuto službu převzali
manželé Smetanovi.
Za posledních dvacet let však kaplička Na Papradné chátrala a pohled na ni
byl opravdu smutný. Její existence pomalu upadala v zapomenutí. Starosta
obce Josef Gajdošík spolu s dalšími obětavými členy místní organizace
KDU-ČSL se před rokem rozhodli postavit novou kapli a zároveň opravit
studánku, jejíž pramen vyvěral pod kapličkou. Práce byla dokončena letos v
červenci. Socha Panny Marie s Ježíškem dorazila z Říma, kde ji objednal
trnavský farář P. Emil Matušů. V kapli byl instalován zvonek. Vedle ní
vybudovali naši stavitelé posezení pro znavené poutníky (kaple stojí na
žluté turistické stezce vedoucí z Baťkové do Trnavy) a rozcestník, ze
kterého se dovídáme, že do Říma to je pouhých 1370 km.
V neděli 20. srpna 2006 odpoledne se konalo slavnostní žehnání znovu
vybudované kaple, pramene a sochy Panny Marie Pomocnice křesťanů. Na
rozcestí Na Papradné se sešlo hodně věřících z Trnavy a Podkopné Lhoty.
Přišli poutníci ze Všeminy, Neubuzi, Liptálu i Slušovic. Někdo pěšky, jiný
na kole, starší se nechali dovézt auty. Žehnání provedl místní farář otec
Emil za přítomnosti bývalého dlouholetého trnavského faráře P. Jana Krista.
Na kole přijel i všeminský farář P. Petr Wnuk. Chrámový sbor z Trnavy
zazpíval písně na oslavu Panny Marie. Přidali se i přítomní poutníci. Počasí
bylo taky na naší straně, takže se slavnost opravdu vydařila. Nakonec
nechybělo ani drobné pohoštění pro všechny přítomné poutníky vyhlášenými
trnavskými vdolečky a zdá se, že zavoněla i trnková…
Těšíme se všichni na pouť k naší Panně Marii Pomocnici křesťanů, která se
bude konat příští rok. Již nyní se modlíme za to, aby toto krásné poutní
místo zůstalo takové, jaké je naši farníci vybudovali. Určitě se zde budeme
zastavovat při toulkách krásnou valašskou přírodou. Kaple se stane cílem
našich vycházek. Rádi bychom ji jednou ukázali i otci arcibiskupovi. Mgr. Lubomír Vývoda, Trnava
Obuvnický expert dělá repliku poutnické obuvi ze
středověku
Zlínský obuvnický expert Petr Hlaváček pracuje na
replice poutnické obuvi z poloviny 16. století, kterou našli archeologové v
německém poutním místě Wilsnack. V roce 2006 chce ve spolupráci s berlínskou
Humboldtovou univerzitou ověřit životnost a funkčnost replik při asi
stokilometrové pouti z Berlína do Wilsnacku.
Archeologové nalezli na místě dětskou obuv z let 1525 až 1550. " Už jsme
míry převedli do velikosti obuvi pro dospělé. Máme ověřený střih a materiál,
tehdy se používala hovězina, hotová je technická dokumentace," uvedl
Hlaváček. Prvních asi čtyři až pět párů replik se ručně ušije na začátku
roku.
Při cestě chtějí odborníci ověřit, jak dlouho mohla obuv vydržet, v jaké
obuvi se na dlouhé poutě asi chodilo, či zda poutníci šli bosí. Experiment
bude natáčet německá televize. " Už teď je spousta dalších zájemců, kteří by
chtěli obuv vyzkoušet ve svých podmínkách, zájem mají Rakušané, v Čechách by
se dalo jít třeba z Prahy do Staré Boleslavi, na Moravě třeba na Hostýn,"
poznamenal Hlaváček.
Zlínský expert byl také šéfem týmu, který vyrobil takzvané Ötziho boty
pojmenované podle mumie pravěkého lovce z mladší doby kamenné, která se
našla v Ötztalských Alpách. Boty jsou replikou obuvi, kterou lovci nosili.
Jejich vysoká životnost a odolnost vůči vlhku, nárazům, sněhu a nízkým
teplotám se prokázala při expedici v roce 2001 do míst, kde byla mumie v
nadmořské výšce 3200 metrů objevena. Obuv vycpaná senem byla vyrobena z
lipového lýka, medvědí kůže, jelenice a teletiny.
Hlaváček letos také začal zkoumat obuv, kterou mají na nohou sochy vojáků
slavné terakotové armády v Číně.
Tisícihlavá armáda a mauzoleum prvního císaře dynastie Čchin jsou jedním z
nejvýznamnějších archeologických objevů Číny, jsou zapsány na seznamu
UNESCO.
Hlaváček získal na konci listopadu 2005 v Tunisku prestižní vědecké ocenění
Mezinárodní asociace obuvnických techniků ( UITIC). Odborníci ocenili jeho
práci pro technologický rozvoj obuvnického průmyslu. Hlaváček se kromě
výzkumu současné i historické obuvi dlouhodobě zabývá také vlivem obouvání
na zdravotní stav lidí. Studuje například diabetickou obuv. ( čtk)
Pouť zaměstnanců arcibiskupství
V pěkném májovém dni 19. května 2004 se uskutečnila již tradiční pouť zaměstnanců Olomouckého arcibiskupství s arcibiskupem Janem Graubnerem a biskupem Josefem Hrdličkou.
Plné dva autobusy poutníků se vydaly jak pro duchovní posilu, tak i za poznáním. Naše cesta vedla nejdříve k poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie v Suchdole-Jednové. Pro nás bylo velmi sympatické, že v kostele na nás čekali s panem farářem i místní obyvatelé, pomodlili se s námi růženec a litanie, pan farář nás seznámil s historií kostela, upozornil na zázračný pramen.
Poutní putování pak pokračovalo přes Konici do Jesence, kde je barokní kostel sv. Libora. Základní kámen ke kostelu byl položen v roce 1711. Architektem tohoto vznosného chrámu byl Giovanni Tencalla. Tento kostel je zdrobnělinou a zjednodušenou variantou Tencallova nerealizovaného projektu pro jezuitský kostel Panny Marie Sněžné v Olomouci, vypracovaného kolem roku 1700. Na mohutné klenbě kostela jsou zobrazeny výjevy ze života sv. Libora. Průvodcem po kostele nám byla paní učitelka a kronikářka obce, která nám také vyprávěla o aktivitách farníků v Jesenci, o jejich společné práci.
Následujícím místem byl poutní areál kostela Povýšení sv. Kříže na Kalvárii u Jaroměřic u Jevíčka. Duchovní správa je v současné době ve správě řádu pasionistů z Polska. Dnešní kostel dal postavit statkář jaroměřický, Šubíř rytíř z Chobině, v roce 1713 z vděčnosti za uzdravení své manželky, a je zasvěcený ke cti Ukřižovaného Spasitele jako chrám Jeruzalémského Božího hrobu. Postupně byly vybudovány další sakrální stavby s mnoha biblickými upomínkami na Kristovu mučednickou smrt. Jedna z nich je i stavba se třemi kopulemi postavená podle J.B. Santiniho.
Před obědem jsme navštívili ještě kostel sv. Jiřího ve Velkých Opatovicích. Pro nás poutníky byla prohlídka kostela spojená i s modlitbou – chrámem zazněla píseň “Vesel se, nebes Královno”. V prostorách chrámu zavzpomínal biskup Hrdlička, vždyť v tomto kostel byl pokřtěn, zde ministroval, přijal svátost biřmování a po vysvěcení na kněze zde sloužil i svoji první mši svatou.
Odpoledne nás čekala ještě prohlídka kostela sv. Jakuba Staršího v Boskovicích a návštěva jeskyní Blanických rytířů v Rudce u Kunštátu. Kamenný masiv obdivuhodně opracovaný amatérským sochařem je důkazem talentu S. Rolínka, který ve svém mladickém nadšení dokázal kolem sebe soustředit více než třicet spolupracovníků, kteří mu pomáhali vytesat chodby, postavy blanických rytířů, sv. Václava aj. Tato zajímavost byla milým osvěžením, prošli jsme se i k rozhledně, která je součástí areálu a porozhlédli se po malebné hornaté krajině.
Vyvrcholením naší arcidiecézní pouti byla návštěva poutního kostela Panny Marie Bolestné ve Sloupu. Návrh kostela pochází od vídeňského architekta M.N. Cannevaleho, realizoval ji boskovický stavitel Laurentius Merta v letech 1751 až 1754. Barokní jednolodní svatyně má dvě věže 40 metrů vysoké. Nádherné fresky a obrazy na čtyřech bočních oltářích jsou dílem malíře Kašpara Sampacha. Sochařskou výzdobu a štukatérské práce provedli Ondřej Schweigl a Bleiberg. V tomto poutním kostele sloužil slavnou mši svatou otec arcibiskup spolu s koncelebranty – biskupem a kněžími, kteří byli účastníky pouti.
Naše cesta po poutních místech, lemovaná rozkvetlými alejemi ovocných stromů, s krásným slunným počasím, je pro nás duchovním zážitkem a prožitkem nezapomenutelných chvil.
E. Dohnalová
Pouť na Jižní Moravu
V době čtyřicetiletého
temna nějak poutě upadly do zapomenutí, neboť nebylo možno veřejně
a hromadně projevovat svou víru. V posledních letech však naše
katolická církev znovu zdůrazňuje význam putování věrných věřících
za památkami či ostatky našich světců i světic. Tyto poutě slouží
jednak k povzbuzení a upevnění naší víry, avšak mají také velký
význam kulturní a společenský. Hlavně je zdůrazňován význam poutě
pro farní společenství.
Že tomu tak skutečně je, jsem se osobně přesvědčil při naší farní
pouti 19. května 2001, a toto mně také potvrdili všichni zúčastnění.
Byla to naše májová farní pouť k uctění naší milé a dobré Matky
Panny Marie. Proto jsme putovali po našich významných moravských mariánských
lokalitách. Postupně jsme navštívili tato místa:
Předklášteří u Tišnova s významnou kaplí Zasvěcení Panny Marie v
impozantním cisterciáckém klášteře. Tuto kapli, velikostí předčící
některé naše kostely, mohutnou cisterciáckou stavbu plnou krásných církevních
památek právě po rekonstrukci a restaurování znovu vysvětil a krásným
projevem doprovodil brněnský otec biskup Vojtěch Cikrle za velké účasti
věřících a sester cisterciaček z tohoto kláštera. Tyto skromné
sestry nás pak po bohoslužbě uctily nespočetným množstvím chutných
koláčků. Potom jsme měli možnost prohlídky celého přilehlého areálu
mohutného cisterciáckého kláštera včetně jeho ohromné svatyně,
která však není v provozu. Tato mohutná středověká stavba cisterciáckého
řádu je plná starých církevních a kulturních památek a k tomu se nám
dostalo podrobného a odborného výkladu od pracovnice památkové péče.
Neradi jsme se tedy museli z časových důvodů rozloučit, abychom navštívili
známé místo Vranov u Brna s poutním chrámem Navštívení Panny
Marie. Zde se nám dostalo rovněž vlídného přijetí od otce Havláta,
blízkého spolupracovníka známého církevního historika Dr. Holečka,
který toho dne však nebyl přítomen. Otec Havlát nás velmi fundovaným
a zajímavým způsobem seznámil jednak s historií chrámu a jeho církevními
památkami, zejména s jeho oltáři čtyř svatých Janů. Chrám je nyní
v péči málo známého řádu paulánů spolu s přilehlým klášterem,
který je po rekonstrukci. V tomto klášteře se konají oblíbené kněžské
exercicie, což nám též potvrdil náš pan farář otec Bohumír.
Mohutnou hrobku Lichtensteinů v kryptě pod celým chrámem jsme však z
bezpečnostních důvodů nemohli navštívit - je v dezolátním stavu. Původní
majitelé celého rozlehlého panství Lichtensteinové pro neujasněné
vlastnické spory s naší vládou o tuto významnou kulturní památku přestali
pečovat.
Z památného Vranova jsme zajeli do Sloupu, kde jsme navštívili poutní
chrám zasvěcený Panně Marii Bolestné. Zde nám místní pan farář
P. Kozár podal velmi pěkný a zajímavý výklad o tomto poutním
kostele. Jeho péčí byl tento významný mariánský poutní chrám rovněž
zrestaurován, takže je ve velmi pěkném stavu.
Odtud jsme pak již pro nedostatek času spěchali na čtvrté a poslední
místo naší poutě k naší Madoně do poutního chrámu ve Křtinách.
Poutní chrám nás přivítal po několikátých opravách opět v plné
nádheře včetně mohutného schodiště, i když se plánují ještě
další úpravy na úplné dokončení, jak nám vše vysvětlil tamější
pan farář P. Prnka - malé sice postavy, ale veliký duchem a elánem.
Potom jsme již ujížděli k domovu.
Co k tomu dodat závěrem. Po
krátkém průzkumu jsem zjistil, že všem účastníkům se tato pouť líbila
a všichni byli nejvýše spokojeni. Dále, že pouť dokonale splnila svůj
účel, dále že se navázala nová přátelství a upevnilo se naše
farní společenství. Nezbývá než poděkovat za vše především našemu
Pánu Bohu, naší milé Matce, kterou jsme uctili touto májovou poutí a
také naším perfektním organizátorům tj. našemu otci Bohumírovi a
jeho pravé ruce panu Janu Čapounovi, který celou organizaci poutě
dokonale zvládl jako úplný profesionál a získal tak náš obdiv a dík.
Proto se již všichni těšíme na naší další farní pouť na Sv.
Hostýn dne 15. září. I když někteří putují na toto místo
individuálně, přesto poznají s námi, že nejlepší je to ve farním
společenství.
A i kdyby se nás sešli dva nebo i tři autobusy, pan Čapoun to jistě
zvládne, neboť má na to postavu i talent.
Na shledanou se těší Alois Martiško
