Svatý Prokop

Narodil se kolem r. 970 v Chotouni na zemanské tvrzi rodičům Vítovi a Boženě. Vzdělání získal na Vyšehradě ve škole se slovanským jazykem, stal se knězem, oženil se a měl syna Jimrama.Stal se benediktinským mnichem v klášteře v Břevnově a po vyvraždění Slavníkovců žil jako poustevník v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde byl podle pověsti nahoře malý otvor, kterým vylétli ven čerti, když sv. Prokop vstoupil dovnitř. Ukazovaly se i vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde si čert z dlouhé chvíle brousíval drápy tak pilně, až důlky v kamení vybrousil.Také zde sv. Prokop prý sepsal svaté evangelium, jež se dostalo do Francie, kde na ně při korunovaci přísahali francouzští králové („texte du sacre“).Odtud Prokop odešel do lesnaté krajiny v Posázaví. Žil asketickým životem a tvrdě pracoval: mýtil les a obdělával takto získanou půdu. V té době prý okolní lidé Prokopa spatřili,jak vyorává s čertem, zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici mezi Chotouní a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná. Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter, který podporoval kníže Oldřich i jeho nástupce Břetislav. Prokop byl jeho prvním opatem. V roce 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých.

V den jeho kanonizace prý „mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluch navráceni, němí nabyli řeči a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa. Když pak byl otevřen jeho hrob, linula se z něho přepůvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a údiv, tu kardinál Qido shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter sázavský vyznamenal!“

Začátkem 18. století, před vypuknutím moru v Čechách, bylo na obraze v chrámu, kde má sv. Prokop zavřené oči, vidět, že je otvírá a mrká. Tu zprávu roku 1764 přísežně podepsalo 86 svědků. Událost vyšetřovala i komise z arcibiskupské konzistoře. Ti, když na vlastní oči zhlédli zázrak, zvolali: „Satis es sancte pater.“ (Dosti již, svatý otče.) Padli na kolena a referovali o tom na konzistoři v Praze. Svatý Prokop se svým atributem – ďáblem na řetězu – výmluvně hovoří o duchovním boji a o vítězství nad silami temna. Svatý Prokop je mimořádně aktuální světec, který získal osobní zkušenost v oblasti vnitřního duchovního boje.