Leopold Prečan

1923–1947

Narodil se 8. března 1866 ve Velkém Týnci u Olomouce. Bohosloví absolvoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci a na kněze byl vysvěcen 5. července 1889.

Jako novokněz byl poslán do Bartošovic u Příbora, odkud po dvou letech odešel do Kelče. 26. listopadu 1894 byl jmenován adjunktem bohoslovecké fakulty a zároveň ustanoven lektorem Písma svatého v kněžském semináři. 27. října 1903 se vrátil opět na fakultu jako suplent a později docent církevního práva, zároveň však zůstal ve službě sekretáře Teoloře, kterou zastával i předtím.

Jeho vědecká zdatnost se znamenitě uplatnila při přípravě vydání nového církevního zákoníku. Tehdy byly biskupům rozeslány dotazníky a římská komise, jíž byla svěřena generální příprava, žádala návrhy na nové kánony. Kardinál Bauer předal vše Leopoldu Prečanovi, který se v krátkém čase a s velkým vypětím zhostil svého úkolu tak, že jeho právnické vědomosti došly v Římě uznání a schválení a jeho návrhy se v novém kodexu uplatnily beze změny. 15. listopadu 1914 byl vyznamenán hodností papežského komořího.

Při veškeré únavné práci se podrobil přísným zkouškám na fakultě a 18. června 1914 byl prohlášen doktorem teologie. Několik dní po svém nastolení jej jmenoval kardinál Skrbenský ředitelem arcibiskupské Teoloře s titulem kancléře.

Bylo jen důsledkem jeho požehnané činnosti, že po jmenování domácím prelátem byl arcibiskupem Stojanem určen za generálního vikáře. 1. dubna 1923 byl jmenován kanovníkem a v těžkých a pohnutých dobách, po smrti Stojanově, stanul v čele arcidiecéze jako kapitulní vikář. Již 10. listopadu 1923 byl jmenován arcibiskupem olomouckým a 30. prosince slavnostně konsekrován a intronizován.

Jeho přední péče patřila Velehradu. Hned na počátku prohlásil, že program, který si vytýčil jeho předchůdce, se bude snažit realizovat. Svůj slib uskutečnil již roku 1927 svoláním unionistického sjezdu, jejž dovedl řídit tak moudře a obezřetně, že jeho předsednictví na dalších sjezdech roku 1932 a 1936 na Velehradě, roku 1925 v Lublani a roku 1929 v Praze se stalo zárukou úspěchu. Lásku k Velehradu ukázal i tím, že vymohl pro tuto svatyni výsadu baziliky.

Další jeho péče patřila výchově kněžského dorostu. Vlastním nákladem vybudoval nový trakt kněžského semináře a věnoval stejnou péči i chlapeckému semináři v Kroměříži. Rozvoj vědecké průpravy a činnosti kněžstva zvýšila také úprava teologického studia a zkoušek podle apoštolské konstituce Deus scientiarum Dominus z roku 1931 a obnova Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty předáním celé budovy pro účely fakultní. Za něho bylo rozšířeno studium bohosloví na pět let a zvýšila se vědecká úroveň a literární činnost profesorů.

Jeho velikou starost o rozkvět náboženského života v Olomouci bude vždy připomínat velkolepá stavba hejčínského kostela sv. Cyrila a Metoděje a postavení fary tamtéž a v Hodolanech. Katolická akce, Charita i exercicie našly v něm usilovného propagátora a podporovatele. Podařilo se mu dobudovat charitu tak, že byla ve své době nejlepší v republice. Realizoval i myšlenku P. Ferdinanda Chýlka a pomohl v Přerově roku 1924 založit Kněžskou nemocenskou pokladnu, která neměla tehdy ve světě obdoby. Přispěl i ke zřízení jejího léčebného domu Leopoldeum v Karlových Varech. Podobně byl založen i Pojišťovací fond pro farní hospodyně a nadace pro zestárlé zaměstnance olomouckého arcibiskupství.

Procházel se svou diecézí těžkými zkouškami, především v dobách protektorátních, ale dovedl být výtečným kormidelníkem k obrodě a prohloubení náboženského života. V době nejhlubšího ponížení zasvětil 8. prosince 1941 všechen lid své arcidiecéze Panně Marii, jejímž vroucím ctitelem byl po celý svůj život.

Nesmrtelné zásluhy si také získal organizací prvního celostátního sjezdu československých katolíků v Praze roku 1935, který svou mohutností udivil celou Evropu. Byl podporovatelem budování nových kostelů, zřizování náboženských institucí, mecenášem uměleckých a vědeckých akcí. Byl vyznamenán hodností asistenta papežského trůnu.

Zemřel 2. března 1947 a podle svého přání byl pohřben v hejčínském kostele sv. Cyrila a Metoděje.