Bruno, hrabě ze Schaumburgu

1245–1281

Narodil se asi roku 1205. Po studiích se stal kanovníkem v Magdeburku, roku 1229 proboštem v Lübecku, roku 1236 kanovníkem v Hamburku a v roce 1238 proboštem magdeburské kapituly. V době příprav I. lyonského koncilu byl v roce 1245 jmenován papežským kaplanem.

Olomouckým biskupem jej jmenoval přímo papež Inocenc IV. v září roku 1245. Olomoucké diecéze se však pro nesouhlas českého krále ujal až na přelomu let 1246/47.

Byl výraznou postavou duchovního hierarchy vyhraněné gotické monumentality, jenž neúnavně dovedl na Moravě vytvořit skutečné knížectví, položit základy lenního zřízení olomouckého biskupství a zanechat v hospodářském vývoji kraje nesmazatelné stopy.

Po dlouhá léta konal Přemyslu Otakarovi II. platné služby jako vůdčí státník, zemský hejtman ve Štýrsku, iniciátor litevských plánů, usilovatel o zřízení arcibiskupství v Olomouci jako výchozího centra pro christianizaci východu.

V roce 1253 uspořádal v Kroměříži diecézní synodu a další pak v letech 1267 a 1278.

Jako šiřitel kultu sv. Mořice patrně roku 1255 zahájil přestavbu kostela sv. Mořice v Olomouci.

Kolem roku 1260 začal budovat také kostel sv. Mořice v Kroměříži, u něhož zřídil kolegiátní kapitulu s proboštem, děkanem a kanovníky.

Románskou katedrálu sv. Václava po požáru v roce 1266 opravil v gotickém stylu, obnovil při ní scholasterii s povinností pečovat o nově zřízenou katedrální školu a při katedrální kapitule zřídil čtyři nové kanonikáty.

Ve svém spisu kurii 6. prosince 1273 se ukázal výborným znalcem našich církevních poměrů, kdy mistrně pojednal o palčivých otázkách církevního života, zejména o prudkém rozpětí žebravých řádů a jejich srážkách s farním duchovenstvem. Rovněž upozornil na záplavu kněžského a polokněžského proletariátu, hledajícího mnohdy v tonsuře jen právní výhody.

V roce 1274 se zúčastnil II. lyonského koncilu, kde se stal autorem jedné ze tří relací o stavu církve.

Zemřel 17. února 1281 a byl pohřben v kroměřížském kolegiátním kostele.