NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

V Šumperku byla představena komiksová kniha „OBJEKT JULEK“

By Publikováno 5. 2. 2018 24 září, 2019 Aktuality

V literární kavárně Bukowski v Šumperku byla v sobotu 3.února 2018 uvedena na veřejnost komiksová kniha o disidentu a hluboce věřícím člověku za Šumperka, Julkovi Augustinu Vargovi, OP. Její autor, režisér Ondřej Elbel z Brna, napsal ze vzpomínek Julkových přátel scénář a oslovil šest výtvarníků, kteří vytvořili toto pozoruhodné dílo o svědectví mladého muže trpícího těžkou nemocí, ale úžasného intelektu a odvážného srdce.

Uvedení komiksu v Šumperku. Zleva Julkova maminka Dana Vargová, režisér a autor Ondřej Elbel a nakladatel Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýnyBrněnské nakladatelství Větrné mlýny po šumperském debutu uvede toto pozoruhodné dílo také v Praze: v Knihovně Václava Havla v úterý 20. února od 19.00. Následující den, ve středu 21. února od 18.00, bude komiksová kniha uvedena také v Brně, v kavárně Švanda (Panská 11).

Spis StB na Julia Vargu byl zkartován, ale Julkovo neohrožené svědectví bude žít dál.

František Srovnal

Vzpomínky na Julka

Velký pokoj, mobiliář jen po obvodu, na podlaze „jekor“ barvy modré a na jediném gauči Julek. To je má vzpomínka zcela vizuální. Od mých milých Srovnalů se dovídám, kohože tam potkám. Vyprávějí o omezeních sil tělesných jako protipólu sil a kapacit duchovních. Na první setkání se už ani nepamatuju. Navštěvoval jsem Vargovy při svých služebních cestách do Šumperka, totiž do Výzkumného ústavu přadných rostlin. Od určité doby jsem ty návštěvy v atmosféře totalitního režimu jaksi uměle „konstruoval“ – jen abych obě zmíněné rodiny mohl navštívit.

Dnes slyším, že vychází o Julkovi komiksová kniha – s cílem seznámit mladou generaci s oním mimořádným fenoménem jménem Julek Varga. Julek je fenomén ve všech významech toho slova. Zcela souhlasím s tím, že je navýsost užitečné předat jakýsi Julkův vzkaz této době. A tu by bylo více než na místě, aby tu dnes promluvil někdo, kdo neposkytne jen svědectví, ale přímo vhled do ducha Julkova. To mohu učinit jen zcela okrajově, a jen z pohledu pouhých krátkých setkání. Tedy vzpomínky dvě – a dost. Nejlépe v ich-formě vložené Julkovi do úst:

První: „Tak si Honzo představ, že mne jako člena ‚Džezové sekce‘ povolali k výslechu. Těšil jsem se, že mne maminka či otec povezou na vozíku přes celý Šumperk, a já budu cos provolávat po způsobu Švejkova ‚Na Bělehrad!‘ Smůla! Pršelo, a tak mne museli naložit do auta. Nicméně groteska se  přece jen konala: Policajtovna byla stará budova a chodby byly tak úzké, že vozík neprojel, takže mne maminka musela úzkou chodbou k výslechu nést. Výslech proběhl, a soudruzi mě vyzvali, abych podepsal protokol. ‚To já, pánové, nemůžu. V životě jsem se nepodepsal. Snad jestli tedy maminka?‘“

A druhá: Je nesmírně krátká, leč dle mého více než obsažná, totiž sdělující a vzkazující úplně všem, kdo mají výrazná životní omezení. A ta mají úplně všichni – jen si to uvědomují více či méně. Ptám se Julka (v době kdy má ledvinové koliky): „Julku, jak se máš?“ Odpoví: „Jako prase v žitě.“

A to je – dovolíte-li – to hlavní, co mi v mysli nesmazatelně uvízlo. Víc já toho nevím, totiž zbytek jsem jen slyšel, nikoli zažil. Třeba jak tento autodidakt vyučoval jako antický učitel maje doslova u nohou posluchače – např. latinu pro vysokoškoláky. Nebo jak svým posluchačům rozdával naději. Té měl asi na skladě hojnost. Dalo by se též vyprávět v duchu anekdoty o návštěvě teologů Bultmanna,  von Baltazara a Rahnera u Hospodina, kde o po dlouhé návštěvě Rahnerově, Hospodin vyvrávorá z audienčního pokoje řka: „Tak ani nevím, kdo jsem.“ Podobný zážitek totiž ze svého setkání s Julkem vyprávěl můj učitel dogmatiky Josef Zvěřina.  Asi by se dalo pokračovat, ale to by musel udělat někdo jiný.

A někdo jiný, zcela jiný, by byl mocen udělat souhrn, syntézu fenoménu Julek. Mně nezbývá dát výraz veliké úctě a obdivu. Z mého pohledu Julek žil a prožil plný život. Dožil se věku Ježíše, který mu byl též vzorcem života. Kéž takový hlubší pohled prezentovaná kniha zprostředkuje. Takový osud jí ze srdce přeju.

P. Jan Kofroň