Oceněná charitní pracovnice Marie Jakubíková: Když je někomu zle a on chce, snaží se dál… To oceňuji


Zprávy z arcidiecéze, rss-čbk
Vloženo 08 Listopad 2018 08:30

Péče o nemocné a staré, pomáhání lidem bez domova, šití panenek pro kojence, sbírání kol pro Afriku a další dobrovolnictví ve volném čase. To vše zvládá sedmašedesátiletá Marie Jakubíková z Veselí nad Moravou. Na konci října obdržela Cenu Charity. Přestože je už v důchodě, Charita se o ni může stále opřít. „Nejedu už na plný plyn, jen pomáhám, když mě zrovna potřebují,“ zůstává oceněná pečovatelka skromná.

V Charitě Veselí nad Moravou působíte už dlouhých 25 let, jak jste se tam ocitla?

V roce 1991 jsme si s kamarádkou udělaly kurz pro pomocné zdravotníky. A asi o dva roky později mě pak po mši cestou z kostela oslovila paní Vodná z Charity. Neváhala jsem. Tehdy jsem pracovala jako šička, ale začali jsme vyrábět pro rakouskou firmu elasťáky a ty na našich starých strojích praskaly. Chtěla jsem dělat něco, co bude užitečné.

Vy nejste jen pečovatelkou, ale také koledujete se Třemi králi, pomáháte lidem bez domova, v kojeneckém ústavu a taky jste se kdysi zapojovala do projektu Charity Černobylské děti. Prozraďte něco víc…

Když přijížděly děti z oblasti zasažené černobylskou havárií na ozdravné pobyty do ČR, měli jsme velkou skupinku i u nás ve Veselí nad Moravou. Několik dětí jsme ubytovali přímo u nás doma. Aby se děti někam podívaly, něco tu zažily, brávali jsme je na výlety, vymýšleli programy. Potom šijeme s dalšími ženami panenky pro kojenecký ústav v Kyjově. Letos budeme dělat opičky z ponožek. Když tam dar přinášíme, nakoupíme s sebou ještě ovoce. Lidem bez domova pomáhám skoro pořád. Zvoní u nás doma u dveří, stejně tak lidé z okolí, kteří přinášejí oblečení pro potřebné. To občas vozíme ještě seniorům na Valašsko do Štítné nebo dětem do Brumova. Dále sbírám kola pro Afriku. A pak ještě misijní klub, tam dělám dobrovolníka a pomáhají mi s tím i kolegyně z Charity. Připravujeme jarmark, pečeme koláče. Pak vždycky zajdu s holkami na kávu, horké maliny. Posedíme a sdílíme a ony jsou ochotné mi příště zase pomoci. Nic z toho všeho nedělám sama, je za tím kolektiv báječných lidí a v Charitě jsou děvčata úžasná, od vrchní sestry přes pečovatelky, zdravotní sestřičky až po účetní.

A to jsme se dostali k pečování. Jak konkrétně jste pomáhala lidem jako pečovatelka?

Většinou jsem dělala ranní toalety, koupání, drobný úklid, nákupy, ale stříhala jsem i vlasy a udělala si kurz na pedikérku.

Dostáváte se do intimního prostředí nejrůznějších rodin. Jak se lidé vyrovnávají s nemocí, stářím?

Za ty roky jsem se setkala se spoustou lidí. Někteří jsou miláčkové, jiní jsou zlobiví a chtějí snést modré z nebe, a to hned. Abych se o ně mohla starat, potřebuji Boží pomoc, ale také pokoru. Člověk by si chtěl někdy dupnout, ale musí být pokorný, trpělivý. Pořád dokola vysvětlovat, stát a nabízet, skoro prosit, jen aby se paní nebo pán aspoň trochu napili. Aby měli tekutiny. Ale když pak potkám bývalou klientku a ona mi řekne: „Maruško, jak budeš potřebovat, zajdu ke klientům a řeknu jim, že jste mi přidali 10 let života.“ To mám pak pocit zadostiučinění. Když se na nás klienti těší, oceňují naši práci, když to má smysl – z toho mám radost.

A co bolí pečovatelskou službu, s jakými problémy se aktuálně vyrovnává?

Dříve bylo úžasné, že jsme byli více propojeni se zdravotními sestrami. Jedna paní spadla a pozvracela se, tak jsem hned zavolala naši sestru a ta přiběhla paní zkontrolovat. Teď by to už pojišťovna nezaplatila… Taky úředničiny přibylo. Sestry a pečovatelky mají práce nad hlavu, pak se vrátí z terénu a píší a píší… Dřív jsme mohly být déle s klienty, popovídat si, pomodlit se. Nevím, proč to tak nyní je…

Je podle Vás to popovídání, modlitba, kontakt s klientem stejně důležitý jako fyzické, zdravotní úkony?

Ano, je to taky péče. Povykládáme, co se děje ve městě, co se událo z kultury, jak je v kostele… Jsme jejich spojení se světem. Kolikrát nahrazujeme i jejich syny a dcery, kteří třeba bydlí jinde nebo nemají čas. Někteří lidé jsou smutní, že za nimi děti nemůžou přijít, tak je utěšujeme. A děvčata jsou kolikrát velmi vtipná a nápaditá. Třeba jedna sestra krásně zpívá, a tak lidem zazpívá a den je hned lepší. Pořád si trvám na svém a radím lidem: nechoďte do domova. Domácí péče je lepší.

Co jste si z bezpočtu setkání s bezpočtem lidí odnesla do svého osobního života? Co Vás ovlivnilo?

Vždycky lidem v jejich tíživé situaci říkáme: „Musíte chtít! Musíte se pohnout! Musíte se zvednout, obrátit se! Nesmíte plakat!“

Nesmět plakat? Není pláč naopak úlevný?

Když ukápne slzička, říkám: „Žádné plakání! Jen zvesela!“ Hned přineseme něco dobrého z ledničky nebo dáme dobré pitíčko. A pak pomáhají pozitivní příklady ze života. Jeden mladý pán přišel o nohu a já ho pak viděla v parku. Měla jsem radost. Dávám mu jedničku s hvězdičkou a zmíním to dalším klientům, aby se inspirovali.

A ještě se vrátíme k té Vaší osobní zkušenosti… Takže je důležité chtít? To je pohon do života?

Ano. A když to mají lidé těžké, je jim zle a přitom se snaží a dokáží být i šťastní – to oceňuji.

Pečovat o lidi, kteří jsou nemocní, prožívají nelehké období, to musí být i vysilující…

Když potkám někoho, kdo jde na to opačně – nechce, nesnaží se, je třeba odvést co nejlepší práci, a pak za tím vším zavřít dveře.

Pomáháte lidem, ale jste velmi vytížená, co na to Vaše rodina?

Manžel i syn občas brblají, kdy se bude pracovat doma na baráku. Ať si zavolám děvčata z Charity, ať uklidí dům (smích). Víte, nejdůležitější je zdraví, mít kolem sebe dobré lidi a to se pak krásně žije…

Karolína Opatřilová, ACHO

 

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
Add to calendar

Sochy pro Velehrad

Majetkové narovnání
(tzv. restituce)

 

majetkove-narovnani

ehp-fondy

OLDIN

 

Apoštolát modlitby

apostolat-modlitby

 

Hledat

 

WebArchiv - archiv českého webu