NAVRCHOLU.cz
Skip to main content

Chopit se každodenní krásy

By Publikováno 2. 8. 2017 24 září, 2019 Aktuality

Pěší pouť za umělce 2017 prošla poslední červencový týden částí Vysočiny, a to z Telče přes Novou Říši, Jaroměřice nad Rokytnou, Třebíč a Tasov. Odtud se hromadnou dopravou přesunula do Polné, odkud pokračovala přes Věžnici, Šlapanov, Svatý Kříž a Petrkov do cíle letošní trasy, Havlíčkova Brodu.

Také 11. ročník pouti za umělce se ve všech svých rovinách – živé společenství komorní i širší, zahrnující všechny možné profese z celé ČR i SR postavené na každodenní modlitbě a slavení mše svaté, pěší putování krásnou přírodou, poznávání dědictví našich předků, doprovodný interaktivní program seznamující s uměleckými osobnostmi kraje Vysočiny… – stal modlitbou za umělce, ale i za každého člověka, aby otevřel své srdce kráse Božího stvoření. „Snažit se čerpat krásu v maličkostech, chopit se každodenní krásy a nenechat si ji ujít“ – tato slova papeže Františka velmi souzněla s myšlenkou Pěší poutě za umělce a stala se mottem v tomto roce.

Kdo se účastnil letošního ročníku? K základní skupině, kterou tvoří přípravný a organizační tým a několik poutníků z předešlých ročníků, se k poutnické skupině přidalo 10 nových účastníků, kteří dojeli z Prostějova, Olomouce, Uherského Hradiště, Třebíče, Prahy a Plzně. Další místa zastoupená poutníky jsou Kadaň, Brno, Náchod, Vizovice, Velehrad, Ohrozim, Troubky, Lukov a Martin na Slovensku.

Profese členů poutnické skupiny jsou rozmanité: od učitelů přes inženýry, lékaře, architekty, výtvarníky, herce, historiky, počítačové grafiky a odborníky na současnou poezii. Po celý týden poutníky doprovázel také kněz, farář z obce Lukov na Zlínsku. Co se týče věku, převládal ten střední a vyšší, ale byli i zástupci třicátníků. Letošní ročník měl také nejmladšího poutníka v historii pouti, a to jednoročního Damiánka, který byl nesen maminkou a tatínkem (poutníci z předešlých let) část poslední etapy pouti. A měl i nejstaršího poutníka, sedmasedmdesátníka, který putoval celý týden. Velmi zásadní úlohu měl v poutnické skupině šéfkuchař a řidič doprovodného vozidla v jedné osobě i jeho pomocník. Ti se starali se vší láskou, pečlivostí a trpělivostí o umdlené a hladové poutníky.

Kdo se v průběhu pouti přidal k putující skupině – ať už k putování, nebo k doprovodnému programu? Letošní rok nabídl novou formu: namísto připravených doprovodných programů slova a hudby, koncertů a přednášek, nabídl interaktivní podobu, na které se podíleli místní obyvatelé i ti, kteří přišli či přijeli z okolních míst. Program nabízel večerní zastavení uprostřed společenství, ve kterém se našli ti, jejichž živé svědectví o osobnostech Vysočiny, jako byli Josef Florian a jeho příbuzný Ivan Jirous, Otokar Březina a Anna Pamrová, Jan Zahradníček a Bohuslav Reynek, nabídli živé setkání s těmito osobnostmi Vysočiny. Mezi nimi byla mimo jiné Marta Veselá Jirousová, dcera Ivana Jirouse a pravnučka Josefa Floriana, dále opat premonstrátského kláštera P. Rudolf Marian Kosík a členky Novoříšského kulturního spolku, předseda Společnosti O. Březiny Jiří Höfer, Jan Zahradníček – syn básníka, Jiří Nohel a jeho kapela Žalozpěv, P. Pavel Kryl a praneteř Jakuba Demla Marta i mnoho dalších, kteří svým dílem přispěli k vytváření společenství a programu. Každou z večerních besed uváděla svým vstupem k dané osobnosti Jana Hajdová, doktorandka Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která také vytvořila veškerou grafickou podobu propagace pouti a byla hlavním fotografem. Nutno podotknout, že trasu, během které se sešlo tolik milých a zajímavých lidí a představilo se množství krásných kulturních památek, sestavil stejně jako v případě předešlých pěti ročníků historik Petr Fojtík.

Co měli všichni ti umělci slova společného a v čem oslovují či přitahují následující generace? I když byl každý jiný, všichni si zamilovali drsný kraj Vysočiny, který svou krásou přes všechny těžkosti, bolesti a útrapy inspiroval každého z nich a jejichž hořící srdce se vzájemně scházela a bolestně rozcházela zraňována, poněvadž představy a nároky těchto osobností na druhé lidi nebyly splňovány. Všichni byli zapálení „blázni“ pro literaturu a poezii, někteří i pro výtvarné umění, dali tomuto svému obdarování všechno a nehleděli ani na své blízké ani na peníze. Ale byli i ti, jejichž zapálené srdce promlouvalo v tichosti i přesto, že bylo uvězněné a mučené.

Ukazuje se, že každé velké obdarování, každý genius, si nese svůj velký kříž, těžký a hořký rub svého genia a druzí ho nesou s ním. Buď ho unesou, nebo naopak neunesou a rozejdou se. Zaznělo také svědectví o ženách, bez jejichž pomoci a vytvářeného zázemí by umělci nemohli tvořit s takovým rozmachem, ale i o ženách individualitách. Všechny tyto silné osobnosti svědčí o tom, jak Bůh velkoryse obdarovává. Ukazuje se ovšem také, že pokud dílo umělce má být živým odkazem pro další generace, vyžaduje Nejvyšší Umělec – Stvořitel, aby veškeré dílo člověka-umělce bylo oslavou Nejvyššího Umělce a jeho díla, což je veškeré Boží stvoření.

Co na závěr? Neuvěřitelné se stalo skutečností. Pěší pouť za umělce je za námi a opět jasně ukázala, že Boží ruka je s námi, že ochraňuje a že se stará o všechno a o všechny. Všude pršelo, jen poutnická skupina nezmokla – pouze někteří, a to až v pokoji, kam po velké průtrži mračen teklo.

Všichni účastníci týdenní Pěší pouti za umělce mohou po svých čerstvých zkušenostech směle se sv. Petrem prohlásit: „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (2 Petr 3,8). Člověk tiše žasne, co všechno se může stihnout za jeden den, kolik zázraků! To vše znásobeno sedmi a prožíváno ve společenství okolo dvaceti lidí. Poutnická skupina došla celá a ve zdraví, nerozsypala se a nerozhádala se a těší se na příští rok. Bohu díky!!! Vřelé díky všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli ke zdaru pouti. Ať jim Pán žehná!

Martina Pavlíková

Fotogalerie (foto Jana Hajdová)